MORAVA

Prapor země je historický symbol, po kterém její prostý obyvatel sáhne, aniž by pochyboval o jeho pravosti. (Bc. Jiří Zvoníček, moravský fyzioterapeut a vlastenec, 20. a 21. stol.)

Moravský prapor a jeho historie

Historie moravské vlajky, resp. praporu (na rozdíl od vlajky pevně spojen s žerdí) je poměrně pestrá.

Za jeden z nejstarších praporů Moravy používaný poměrně dlouhou dobu je považován heraldický jezdecký prapor používaný od 13. stol. na různých typech praporů, např. praporu typu "plamen" nebo tzv. gonfanonu (obecného bojového praporu ve tvaru protáhlého obdélníka ve vlající části děleného do několika cípů) nebo praporech čtvercového (kornet) nebo obvyklého obdélníkového tvaru, popř. obdélníkového banderia s delším žerďovým okrajem.

Je na něm vyobrazena červenobíle šachovaná orlice se žlutou zbrojí na modrém listu praporu. Podobná moravská orlice je např. na ocasem opatřeném praporu či korouhvi markraběte Přemysla (nejmladšího syna českého krále Přemysla I. Otakara a mladšího bratra českého krále Václava I. Jednookého) a na praporech typu "plamen" markraběte Přemysla Otakara, pozdějšího českého krále Přemysla II. Otakara (druhorozeného syna českého krále Václava I. Jednookého), markraběte Karla I. (pozdějšího císaře Karla IV.) nebo markraběte Jošta Lucemburského v Gelnhausenském kodexu, jihlavské právní knize z přelomu 14. a 15. století.

Moravská orlice je spolu s českým lvem i na čtvrceném praporu typu "gonfanon" Přemysla II. Otakara v Gelnhausenově kodexu

Nejstarší zpráva zmiňující moravský prapor v barevném provedení pochází z veršované kroniky Ottokara Štýrského ze samého počátku 14. století (kolem roku 1305), v níž je popisována bitva u Kressenbrunnu z 12. července 1260. Symboly Čech a Moravy v této kronice uherskému králi Bélovi IV. jeho pobočník Jindřich Preissler popsal jako prapory v blízkosti českého krále Přemysla II. Otakara nastupujícího v čele českého vojska. Český prapor, který třímal praporečník Jindřich Sperzman, měl bílého lva na červeném sametu a vedle něj vlál ve větru prapor s červeno-bíle šachovanou moravskou orlicí. Barvu pole praporu lze pouze předpokládat, neboť ji Ottokar Štýrský neuvedl. Jiná barva než modrá však prakticky nepřichází v úvahu, neboť moravská orlice je blasonovaná jako stříbrnočerveně šachovaná (na praporech bíločerveně šachovaná) v modrém poli.

Je třeba připomenout, že Ottokarova kronika není dílo historické, ale literární. Zdroje informací autor neuvádí. Věrohodnost tedy není nejvyšší. Autor je především vypravěč, který historická fakta okořeňuje beletristickou košatostí. Nicméně informace o podobě českého a moravského symbolu sedí přinejmenším pro dobu vzniku díla.

Na dřevořezu z obrazové publikace Jacoba Koebela "Wapen. Des heyligen Römisches reichs Teutscher nation" z roku 1545 je zobrazen lancknecht třímající prapor s moravskou orlicí. Vyobrazený prapor měl sloužit jako podklad k zobrazení erbu moravského markrabství coby součásti tzv. kvaternionů Svaté říše římské národa německého.

Další popisy moravského praporu zachycuje zpráva v tisku Jiřího Závěty ze Závětic o holdování králi Matyáši Habsburskému a o jeho korunovaci v roce 1611. V závěru zprávy je popsán slavný příjezd Matyáše Habsburského ve čtvrtek 24. března 1611 do Prahy. Jízda Markrabství moravského se dvěma modrými heraldickými jezdeckými prapory, tzv. kornety, s osmi trubači, po nich byl nesen obdélníkový praporek modrý a bílý. Za nimi jeli další jezdci Markrabství moravského opět s modrými heraldickými kornety: "Za G. M. Králowskau Gjzda Markrabstwj Morawského se dwaumi Kornéty Modrými pospolu, na nichž Erb Zemský téhož Markrabstvj, s osimi Trubači: Po njch nesen byl Praporček obdylný Modrý a Bílý. Za njm pak zase Reythaři Téhož Markrabstwj pod dwaumi tolikéž Kornéty modrými s Erbem gich Zemským a ssesti Trubači."

Stejný zdroj obdobně popisuje heraldický modrý prapor jízdy Markrabství moravského při přesídlení Matyáše Habsburského před korunovací na Pražský hrad, kde nejprve jelo verbované jezdectvo Markrabství moravského s pěti trubači pod heraldickým modrým praporem téhož Markrabství: "Neypřjze gelo Reytharstwo Werbowané Markrabstwj Morawského, s pěti Trubači, pod Praporcem Modrým/ na kterémž byl Erb téhož Markrabstwj."

Když se začal uplatňovat princip, kdy na list praporu se přenášely pouze pruhy v barvách erbu, objevovaly se v historii rozličné barevné kombinace. Pokud měla figura dvě barvy, volila se v dřívějších dobách jedna barva figury jako hlavní. Jedna z nejstarších podob zjednodušeného moravského praporu obsahujícího hlavní zemské barvy, z nichž jedna není zcela přesná a k níž chybí spolehlivější zdroj, je dvoubarevný červeno-modrý prapor s vodorovnými pruhy - červeným nahoře a modrým dole. Další používání tohoto praporu nenásledovalo.

Z roku 1500 údajně pochází prapor, možná lancknechtský, bílý, se dvěma úzkými břevny blízko okraje listu, červeným nahoře a modrým dole, mezi nimiž je umístěna červenobíle šachovaná orlice se zlatou zbrojí na modrém štítu. Rovněž zde chybí spolehlivější zdroj. Další zprávy o užívání tohoto praporu nejsou k dispozici.

Z heraldického hlediska správnější hlavní barvu figury obsahoval prapor v zemských barvách z roku 1576 s pruhem bílým a modrým.

Rovněž v již zmíněné zprávě o holdování králi Matyáši II. Habsburskému v roce 1611 je vedle heraldického jezdeckého praporu zmínka o zjednodušeném obdélníkovém moravském praporu v zemských barvách, který měl barvy bílou a modrou (bez specifikace vexilolofických figur): "Za J. M. královskou jízdou Markrabství moravského se dvoumi kornéty modrými pospolu, na nichž erb zemský téhož markrabství s osmi trubači: po nich nesen byl praporček obdýlný modrý a bílý. Za ním pak zase rejtaři téhož markrabství pod dvoumi tolikéž kornéty modrými, s erbem jich zemským a šesti trubači."

U dvoubarevné figury jako hlavní barvu bílou také podobně popisoval u zemského znaku heraldik a genealog polského původu Paprocký z Hlahol: („Na erb orla, který náleží slavnému Markrabství moravskému, má býti orel bílý na červené šachovnici na štítu modrém na znamení toho, že předkové těchto krajin vyšli z Charvatské země a erb svůj otcovský s nabytým erbem orlem v jedno složili“).

Od 17. stol. se opět prapory doplňovaly celými znaky, často velmi komplikovanými, ale též různými symboly. Prapory byly zdobeny vyšíváním a třásněmi. Tento vývoj se neprojevil u praporu zemského, nýbrž častěji u praporů vojenských. Zástava jednoho z praporů Legie arcivévody Karla z roku 1800 zobrazuje na bílém listu praporu nepřesný erb šachované orlice i s šachovanou zbrojí na modrém štítu. Při úpravě původních moravských praporů legie arcivévody Karla z roku 1800 pro potřeby národních gard v roce 1848 vlivní stoupenci proněmeckého programu na Moravě nechali předělat stříbrná pole šachování moravské orlice na zlatá. Na praporu je ještě koruna nad štítem, růžové stuhy a list praporu je při okrajích nahoře i dole sledován řadou červených trojúhelníků. Složitost vojenských praporů přetrvávala až do 20. století. Líc praporu Pěšího pluku hanáckého (později Hanáckého střeleckého pluku), který vznikl 21. června 1917 jako II. záložní prapor Čs. střelecké brigády, tvoří červeno-bílá šachovaná orlice na světle modrém poli. Nad orlicí je umístěn bílý štítek s červeným husitským kalichem. Obvod praporu je zdoben stylizovaným hanáckým vzorem. Pluk obdržel prapor 10. listopadu 1918 v Jekatěrinburku a byl věnován Odbočkou Československé národní rady v Rusku.

Praktické potřeby zejména při výrobě většího počtu praporů však vedly již v 18. stol. opět ke zjednodušení těchto obtížně zhotovitelných praporů. Nastává totiž doba rozvoje národních praporů. Na moravském praporu v zemských barvách s pruhy se objevovaly již obě barvy figury, které s barvou štítu, která podle reskriptu rakouského císaře Františka I. z 23. prosince 1807 patří do praporu, tvořila trikolóru, která tímto obsahovala barvy, které měly i některé další slovanské země, proto se o moravském praporu psalo, že má barvy všeslovanské. O barevné shodě všeslovanských barev s barvami Moravy podávají svědectví poznámky pražského profesora heraldiky první poloviny 19. stol. Johanna Helblinga von Hirzenfeld, dbajícího heraldických zásad.

Trikolóra bílo-červeno-modrá se požívala z pruhovaných vlajek v podstatě nejdelší dobu, používali ji především slovanští Moravané. V barevné příloze Rakouského univerzálního kalendáře Austria na rok 1844 (Salomon, Jos., Austria oder Oesterreichischer Universal-Kalender für das Schaltjahr 1844. Mit einer heraldischen Farbentafel, Vídeň) je Morava zastoupena vodorovnou trikolórou s modrým, červeným a bílým pruhem, která byla otištěna společně s českou bikolórou (Čechy jsou zastoupeny vodorovnou bikolórou s červeným a bílým pruhem). Je zajímavé, že pořadí barevných pruhů bylo často přesně opačné, než je podle dnešních vexilologických zvyklostí, jindy si o pořadí pruhů v té době nedělali příliš hlavu. Stejně, jako se dříve vyvinul zvláštní druh právních předpisů pro užívání vlajek na lodích, vznikly v 19. a 20. století směrnice a zákony o zacházení s těmito symboly na pevnině.

Na Slovanském sjezdu v Praze v roce 1848 (2. až 12. června) Moravané pochodovali pod trojbarevným praporem s barvami modrou, červenou a bílou.

Když se dne 13. 5. 1848 rozešel stavovský zemský sněm a ještě v květnu (31. 5.) bylo zahájeno zasedání tzv. „selského“ zemského sněmu (zasedal téměř 8 měsíců až do 24. 1. 1849), jedním z bodů bylo i jednání o zemském znaku, z něhož byly odvozeny i tzv. zemské barvy. Sněm se usnesl na barvách moravských červené a zlaté, když na rozdíl od Šembery, jehož novinovým článkem se sněm nechal inspirovat, prostě opomněl uvést i modrou barvu štítu. V dokumentu nazývaném „moravská ústava“ z roku 1848 se však píše o moravských barvách, nikoliv o vlajce nebo praporu. Z dokumentu zvaného Morawský sněmovní list (§ 5) vyplývá, že se nejednalo o podobu vlajky, ale o znaku, respektive jeho části, a to pouze o barvách orlice, samozřejmě, že na modrém štítu. V tu dobu se barvami zemskými zpravidla rozuměly barvy obecně, tedy ne pouze na znaku nebo praporu, ale i ty, které se vyšívaly na modré uniformy nebo modré výložky. Modrá jako podklad tedy byla brána jako samozřejmost. Právně nezávazný návrh tzv. „moravské ústavy“ z roku 1848 však nebyl uskutečněn. Byl zrušen hned v roce následujícím a nikdy nevstoupil v platnost. Neprojednal jej ani říšský sněm a ani císař jej nepodepsal. Proti barvám přijatým zemským sněmem se navíc ohradily noviny Slovanská lípa v č. 8 na str. 32. z r. 1848: "Většina dědin má barvy moravské, t. j. bílé-modro-červené, co staromoravské barvy. Národ neuznává (- a sice právem -) sněmem brněnským vytvořené barvy červeno-žluté, které brněnské a Holomoučtí gardy přijaly... Pokud moravský sněm ustanovil za zemské barvy žlutou a červenou: "přenáhlil se a chybil". V dalším článku na téže straně se popisuje, že v Olomouci byl "vidět veliký prapor moravský, totiž červeno-bílo-modrý". Vlajky byly používány nadále trojbarevné v barvách uvedených v Novém prostonárodním popisu Čech, Moravy a Slezska podle posledního politického a soudního dělení s přídavkem o uherském Slovensku z 50. let 19. století (Praha 1854, str. 193): "znakem je bíle a červeně kostkovaná vpravo hledící orlice v modrém poli, pročež zemské barvy jsou: modrá, bílá a červená".

V roce 1862 vyvolal přednosta smíšeného okresního úřadu v Kloboukách u Brna nové jednání o moravských zemských barvách. Upozornil, jakou nelibost ve Vídni vyvolalo vyvěšení bílo-červeno-modrých praporů v Brně a v Rajhradě 21. 9. toho roku při návštěvě císaře. Rakouské úřady totiž nepřesně považovaly bílo-červeno-modré prapory za údajné barvy všeslovanské, ty se však lišily pořadím barev.

Jan Havelka v článku "Erb a zemské barvy markkrabství moravského" ve výchovném týdeníku Komenský v čísle 29 z 15. 7. 1880 na str. 454 informuje, že zemský sněm při svých zasedáních rozvinuje prapor žlutočervený, ale také si všímá, že: "Ale kdo bedlivě pozoroval u nás prapory za příčinou nějakých slavností vyvěšené, nemohl neznamenati, že řečený prapor žluto-červený jaksi se neujímá, že vztyčuje se poměrně velmi zřídka, což zajisté nápadno, když povážíme, že to má býti prapor zemský. Moravanům národnosti české prapor ten proto jest poněkud proti mysli, poněvadž mu schází potřebné tradice a poněvadž prý jeví se jakožto dvě třetiny praporu velkoněmeckého, z něhož schází jen jediná barva černá. S druhé strany, totiž se strany naší české zase se zálibou vztyčuje se jakožto odznak zemský prapor opatřený staršími barvami moravskými: červenou, bílou a modrou. Prapor ten jest sice u moravských Čechů velmi v lásce, ale až dotud míval proti sobě obyčejně cenzúru úřední jakož i výtku moravských Němců, kteří praví, že není to prapor zemský, nýbrž všeslovanský. Výtka ta není arci podstatná, poněvadž řečené tři barvy moravské: červeno-bílo-modrá jsou starší nežli trikolóra slovanská a tudíž zhola nemožno, aby starší naše trikolóra zemská pocházela od novějšího praporu všeslovanského."

V březnu 1883 informoval prostějovský pěvecký spolek Orlice redakci časopisu pro všecky obory umění hudebního Dalibor, že: "Spolek užíval povždy při vycházkách praporu, kterýž již v roce 1863 povolen a slavnostně posvěcen byl. Sl. místodržitelství moravské zakázalo zvláštním připisem praporu toho na dále užívati a sice z té příčiny, že barva praporu jest červená, modrá a bílá."

Když v roce 1896 žádal výbor pražské národopisné výstavy prostřednictvím presidia českého místodržitelství presidium moravského místodržitelství, aby jako moravské zemské barvy mohl na výstavě použít prapory v modro-bílo-červené barvě, to odpovědělo 15. 5. toho roku, že otázka moravských barev není dosud vyřízena, zmínilo však souhlas ministerstva vnitra s užíváním zlaté a červené na zemském znaku. Ministerstvo vnitra však v mnohých případech nadále tolerovalo barvy bílou, červenou a modrou, stejně jako ministerstvo kultury a vyučování, odvolávající se na oficiální říšský znak.

Od 90. let 19. století se v kalendářích začínala více objevovat varianta trikolóry se žlutou barvou. Rakouské úřady povolovaly trikoloru žluto-červeno-modrou, kterou měli v oblibě především germánští Moravané. Ti měli totiž v určitých obdobích v zemském sněmu převahu, např. v říšském sněmu za Moravany dokonce drtivou. (Např. selský zemský sněm v r. 1848 měl poměr relativně vyrovnaný, říšský sněm v r. 1861 za Moravu 18 německých Moravanů a 4 slovanské, brněnské zastupitelstvo bylo zejména ke konci 19. stol. až po vznik republiky čistě německé). Tak psaly i Dačické listy z r. 1896: „…z každého domu vlál prapor, na více domech i po dvou, buď v barvách českých, neb v barvách zemských, které dnes pro Moravu stanoveny jsou na trikoloru žluto-červeno-modrou, jelikož původní barvy země bílo-červeno-modrá, úřady vykládány za nepřípustné a zakazovány proto, že prý značí barvy všeslovanské.“ Teprve začátkem 20. století se zejména v rakouských pramenech více setkáváme s rakouskou představou o moravských barvách s chybějící modrou barvou, což občas přebíraly úřady měst s německým zastupitelstvem nebo kontrolované úřady císařskými. V době válečných zmatků Moravská orlice z 14. 6. 1915 na základě četných dotazů, „jaké prapory dlužno při událostech pro naši vlast zvláště radostných vyvěsiti“, sdělovala bez odkazu na konkrétní zdroj, že: „Prapory buďtež v prvé řadě v barvách rakouských (černo-žluté), pak v uherských barvách (červeno-bílo-zelené), v moravských zemských barvách (žluto-červené) a v barvách našich věrných spojenců Německa (černo-bílo-červené) a Turecka (červené s bílým půlměsícem a bílou hvězdou). Jestli se skutečně tyto uvedené doporučované prapory vyvěšovaly a do jaké míry a zda vůbec byly mezi obyvatelstvem rozšířeny, není jisté, zprávy však jsou o praporech v barvách českých (bílo-červené) i mezi moravským obyvatelstvem. Pokud se někde objevovaly pouze dvě barvy, byly to německé představy o moravských barvách v podobě dekorace až na samém sklonku rakouské monarchie, něco jako vatikánské barvy na bazilikách na Velehradě a na sv. Hostýně v podobě podélných pruhů - bílého a žlutého. Vatikánská vlajka má však pruhy svislé, obsahuje svatopetrské klíče a má čtvercový formát. V této válečné době tedy docházelo zřejmě k nepřesnostem. Vznikly pravděpodobně používáním žluto-červených stužek, které se původně přišívaly na modré výložky, proto neobsahovaly modrou barvu. Později se také začaly používat samostatně jako stužky na pečetích. Moravské zemské barvy žlutá, červená a modrá však oficiálně platily pouze do roku 1920 v souvislosti s přijetím ústavního zákona č. 121/1920 Sb. z 29. února 1920, v praxi se však nepoužívaly již od roku 1918. Nařízení vlády republiky Československé 512/1920 Sb. z 20. srpna 1920 k provedení zákona č. 252 Sb. ze dne 30. března 1920, kterým byla vydána ustanovení o státní vlajce, státních znacích a státní pečeti v § 1 stanovilo, že k výzdobě státních úřadů a soudů užívá se státní vlajky nebo praporu podle ní utvořeného, to znamená, že s používáním samostatných zemských symbolů nepočítalo. V roce 1928 sdělil Archiv ministerstva vnitra coby odpověď na žádost lipského nakladatelství Moritz Ruhl-Verlag o poskytnutí zemských vlajek jednotlivých zemí Československé republiky, že: "Zvláštní vlajky historických zemí, které jsou jádrem našeho státu, neexistují. Je možno mluviti jen o jejich barvách zemských, které vznikše z barev příslušných svých znaků zemských nebyly sice nikdy žádným zákonem normovány, nicméně však dlouhou tradicí a zvykem právně uznávány. Užívá se jich téměř výhradně při praporech, korouhvích atp. ..." Počátkem roku 1932 však Archiv ministerstva vnitra zmínil zjednodušený moravský prapor v tradičních slovanských barvách v souvislosti s žádostí městského zastupitelstva Dřevohostic, které se 17. 8. 1931 usneslo požádat ministerstvo vnitra o potvrzení barev dle městského znaku. Zastupitelstvo zároveň předložilo kresbu znaku, pod nímž byl namalován prapor s třemi vodorovnými pruhy červeným, bílým a modrým. Protože podle názoru Archívu ministerstva vnitra by byl totožný s praporem moravským, umluvil archiv městskou radu, aby přistoupila na bílomodrou bikolóru, což také učinila. Na celostátním sjezdu agrární strany ve Smetanově síni Obecního domu v Praze dne 1. února 1936 vystoupil předseda vlády prof. PhDr. Milan Hodža. Nad předsednickým stolem bylo vyvěšeno pět čtvercových zemských heraldických praporů s vícebarevným lemem připomínajícím prezidentskou vlajku. Na čtyřech praporech byla umístěna figura zemského znaku, pouze na praporu Podkarpatské Rusi byl umístěn celý znak. Šlo zřejmě o prezentaci zemské vexilologické symboliky bez právního podkladu, protože až zákon č. 269/1936 Sb. o užívání vlajek, znaků a jiných symbolů, jakož i stejnokrojů a odznaků, a o opatřeních proti závadným označením z 21. října 1936 stanovil v § 3 (1), že: " Ministerstvu vnitra náleží v jednotlivých případech k žádosti stanoviti anebo z vážných důvodů měniti vlajky a znaky svazků územní samosprávy - ač nejde-li o znaky, které jsou částí státního znaku -, při čemž jest pokud možno přihlížeti ke stanovisku příslušného svazku." V § 20 (2) se poněkud přesněji psalo: "Vlajky a znaky svazků územní samosprávy a jiných korporací, jejichž vznik lze vyvoditi z předpisů dříve nebo dosud platných nebo ze zvyklostí, zůstávají v platnosti. Rovněž zůstávají v platnosti - s výjimkou ustanovení předchozího odstavce - dosavadní práva k trvalému veřejnému užívání státní vlajky, státního znaku nebo některé jeho části, jakož i vlajek a znaků svazků územní samosprávy."

Žluto-červené prapory, v 90. letech 20. století používané některými moravskými iniciativami, tedy, podobně jako stuhy, zřejmě vznikly na základě mylné interpretace výroku zemského sněmu o zemských barvách. Žluto-červený prapor, tento omyl, navíc moravský pouze podle habsburských představ, je podle zákona pro Moravu oficiálně nepoužitelný, neboť je stejný jako oficiálně platný prapor Prahy, jehož barvy určil v roce 1886 v duchu tehdejších zvyklostí pražský archivář prof. dr. Josef Emler. Žlutočervený prapor doplněný o znak, který používají někteří současní moravští aktivisté, nemá žádnou historickou ani vexilologickou hodnotu a není jej možno považovat za moravský, neboť v této podobě se znakem nikdy neexistoval a není také samozřejmě možné libovolně, svévolně a bez mandátu rozhodovat o podobě historických symbolů. Snahy měnit původní a tradiční barvy na praporu s odvoláním na středověké privilegium nemá žádné opodstatnění, neboť v případě privilegia se nejedná o příkaz, ale pouze o možnost měnit barvy, pokud to jejich nositel uzná za vhodné, tedy nikoliv závazek, a už vůbec nelze již dříve několikrát odmítnuté privilegium nadřazovat legislativě suverénního státu. Řada předních vexilologů, pokud by se mělo jednat o prapor s pruhy, se přiklání spíše k trikolóře bílo-červeno-modré, kterou zástupci Moravy používali na Slovanském sjezdu v r. 1848. Stejná vlajka byla i tzv. vlajkou protektorátní, kterou navrhl jako svůj druhý návrh český heraldik dr. Karel Schwarzenberg. V současnosti má tuto podobu prapor městské části Praha 10. Tuto vlajku v 90. letech používalo Moravské občanské hnutí dr. Richtera. Tím jen podtrhlo současnou roztříštěnost v používání moravských symbolů. Povědomí o podobě moravské vlajky či praporu je malé až mizivé, prapory s pruhy nejsou v současnosti vžité, proto aby byl prapor s pruhy vůbec identifikovatelný, bylo by nutno přidat na prapor symbol Moravy mezi populací známý, což by ovšem bylo dublování (pruhy jsou barevná zkratka znaku, znak či figura na pruzích by byly přebytečné). Když už má být na vlajce figura, má být umístěna na pole příslušné barvy. Když už na vlajce je, pak jsou zbytečné pruhy.

Z hlediska dnešní vexilologie (vědy o vlajkách a praporech a jejich používání) se doporučuje jako prapor moravský používat takový, který je jedinečný, tedy nezaměnitelný s jinými (podobně se navrhují nové prapory obcí, které chtějí rovněž svoji symboliku). Pro Moravu jako historickou zemi doporučuje odborná veřejnost tzv. heraldický prapor, který je jednoznačně identifikovatelný jako moravský a je nezpochybnitelný jak z hlediska historického, tak i vexilologického, původní a nejstarší, symbolizující moravskou státnost. Na obdélníkovém modrém poli (od nejstarší podoby se liší pouze formátem, resp. poměrem stran) je červenobíle šachovaná orlice se žlutou zbrojí.

Tato podoba je v podstatě kodifikována existencí krajských praporů, které ve čtvrtině svého pole obsahují symboliku historické země, na jejímž území kraj leží.

Literatura

• Štarha Ivan, Moravské barvy a moravská zemská vlajka (Pocta Janu Janákovi, předsedovi Matice moravské, profesoru Masarykovy univerzity), Brno 2002
• Havlík Lubomír doc. PhDr. DrSc., Symboly moravské identity, Moravskoslezská orlice č. 14/90 (redakční uzávěrka 30. 11. 1990), str.12
• Mucha Ludvík doc. RNDr. CSc., Valášek Stanislav, Vlajky a znaky zemí světa, Praha 1974
• Brožek Aleš, Ing., Lexikon vlajek a znaků zemí světa, Praha 1998
• Morawský sněmownj list č. 27 z 14. září 1848, str. 213, §5
• Hlinomaz Milan, PhDr., Ph.D., Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526-1918
• Brožek Aleš, Ing., České, moravské a slezské městské vlajky stanovené ministerstvem vnitra v letech 1920 až 1950, časopis Vexilologie č. 168, str. 3297 (červen 2013)
• Fojtík Pavel, Mgr., Brožek Aleš, Ing., Moravská vlajka, jaká a jak? 1. část, časopis Vexilologie č. 187, str. 3667-3689 (březen 2018)
• Fojtík Pavel, Mgr., Moravská vlajka, jaká a jak? 2. část, časopis Vexilologie č. 192, str. 3799-3819 (červen 2019)

Odkazy

Koebel, Jacob:Wapen. Des heyligen Römischen Reichs Teutscher nation

Historie, moravské barvy a moravská vlajka

Nad Moravou vlálo 378 falešných praporů

výrobce moravských vlajek