Nikdo nemiluje vlast proto, že je velká, ale proto, že je jeho (Lucius Annaeus Seneca, římský filozof 1. stol.)

Morava

Morava (latinsky, italsky, španělsky a anglicky Moravia, řecky Μοραβία, německy Mähren, francouzsky Moravie, rusky Моравия, polsky Morawy, maďarsky Morva) je odedávna historickou zemí v povodí stejnojmenné řeky, kde se v raném středověku zformoval státní útvar s vlastní dynastií. Později byla jednou z historických zemí soustátí Koruny Čech, Rakouského císařství a Rakouska-Uherska.

Název země je odvozen od řeky Moravy („krajina kolem řeky Moravy“), jejíž jméno je předslovanského původu s významem voda, močál, bažina. Soudobé prameny 9. století používaly názvy: "Morava, Marava, Murava, Marawa, Marauia, Maraha, Maroara lond, terra Marauorum", ve slovanském písemnictví Моравa.

Území

Území Moravy v rozsahu z roku 1928 je v současnosti (od roku 2000) rozděleno mezi Jihomoravský (celý kraj až na ves Jobova Lhota), Moravskoslezský (okolí Rýmařova, Nového Jičína a Frenštátu; dále část Ostravy a Místek), Olomoucký (vyjma téměř celého okresu Jeseník), Vysočinu (vyjma severní a západní části kraje), Zlínský (celý kraj), Jihočeský (okolí Dačic a Slavonic) a Pardubický kraj (okolí Svitav). Původně moravská osada U Sabotů, která od září 1998 má jako místní část oficiální název Šance, patří od 25. července 1997 ke Slovensku, k němuž patří i moravské pozemky odříznuté od zbytku Moravy úpravou česko-slovenské státní hranice roku 1997.

S historickým územím Moravy sousedí na západě Čechy (344 km), na jihu rakouská spolková země Dolní Rakousy, na jihovýchodě pak slovenský Trnavský kraj, na východě slovenský Trenčínský kraj, na severovýchodě slovenský Žilinský kraj a Moravské Slezsko (v německém jazykovém prostředí se nazývalo „Mahrisches Schlesien“), na severu také Moravské Slezsko a na severozápadě pak území Polska – konkrétně Kladsko, kdysi součást Čech, dnes část Dolnoslezského vojvodství (20 km).

Někdejší moravské enklávy ve Slezsku sousedí kromě moravské části Slezska s polským Opolským vojvodstvím, které leží téměř celé v polské části Slezska.

Přírodní podmínky

Povrch

Povrch Moravy tvoří z větší částí pahorkatiny, vrchoviny a ne příliš vysoká pohoří. Na hranici s Čechami se rozprostírá Českomoravská vrchovina. Součástí Českomoravské vrchoviny je i masív Žďárských vrchů. Východně od Českomoravské vrchoviny se pak vlní Drahanská vrchovina s Moravským krasem. Na severu Moravy a na jihu Slezska se pak vypíná pohoří Jeseníky s nejvyšší moravskou horou Pradědem (1 492 m n. m.), dělené na Hrubý Jeseník a Nízký Jeseník. Západně od Jeseníků mezi jihozápadními výběžky Orlických a Rychlebských hor nepatrně zabíhajícími na Moravu je na hranici s Čechami a Kladskem usazen masív Králického Sněžníku s nejvyšší horou stejného jména (1424 m n. m.) V tomto masívu se nachází 10 km východoseverovýchodně od vrcholu Králického Sněžníku nejsevernější bod Moravy Polská hora (Rudawiec 1106 m n. m.), neuvažujeme-li součást někdejší moravské enklávy ve Slezsku - severní cíp katasru obce Slezské Pavlovice. Jihovýchodním směrem přechází Hrubý Jeseník v Nízký jeseník a Oderské vrchy. Na jižní a střední Moravě se pak podél řek rozprostírá několik nížinných úvalů a „bran“, které oddělují již zmíněná pohoří od pohoří na východě Moravy, jimiž jsou Moravskoslezské Beskydy, v nichž na vrchu Čudácka (827 m n. m.) je nejvýchodnější bod Moravy, dále Vsacké Beskydy (dříve Vsetínské vrchy), Hostýnské vrchy, Vizovické vrchy, západněji položené Chřiby a pahorkatinu Ždánický les. Jihovýchod Moravy ohraničuje výrazný hřeben Javorníků a Bílých Karpat. Podél toku řeky Moravy, která celou zemí protéká od severu k jihu, leží Hornomoravský úval a Dolnomoravský úval. Na Hornomoravský úval navazuje na severu Moravská brána, na jihu pak Vyškovská brána, s níž na jihu sousedí Dyjsko-svratecký úval. Těsně u Mikulova z roviny úvalu vyčnívají Pavlovské vrchy.

Vodstvo

Většina území Moravy spadá do povodí Dunaje a úmoří Černého moře, část do povodí Odry a úmoří Baltského moře. Nejdelší moravskou řekou je Morava (354 km, na moravském území 284,5 km) pramenící pod vrcholem Králického Sněžníku (1424 m n. m.) v nadmořské výšce 1380 m. K významnějším přítokům řeky Moravy (z levé strany) patří Bečva se dvěma prameny - Vsetínskou Bečvou pramenící pod Trojačkou (938 m n. m.) a Rožnovskou Bečvou pramenící pod Vysokou (1024 m n. m.) ve východní části Vsetínských Beskyd, vlévající se jako spojená Bečva (délka spojené Bečvy je 61, 2 km) do Moravy u Tovačova a Troubek v nadmořské výšce 195 m. Dalším významným přítokem řeky Moravy (z pravé strany) je řeka Dyje (částečně v Rakousku, resp. Dolních Rakousích), která má rovněž dva prameny - Moravskou Dyji pramenící pod Hřebenem (678 m n. m.) poblíž města Třešť na Křižanovské vrchovině a Rakouskou, respektive Německou Dyji pramenící poblíž návrší Bicherl mezi městy Schweiggers a Schwarzenbach. Moravská a Rakouská Dyje se slévají ve městě Raabs an der Thaya. Na soutoku řeky Moravy a Dyje se nachází i nejnižší bod celé Moravy (148 m n. m.) na trojmezí se Slovenskem a Rakouskem (Dolními Rakousy), což je zároveň nejjižnější bod Moravy. K menším přítokům Moravy patří z levé strany Desná, z pravé strany Moravská Sázava a Valová s prameny Hloučela a Romže, Haná se dvěma prameny Velkou Hanou pramenící v Drahanech na Drahanské vrchovině pod budovou školy a Malou Hanou pramenící poblíž návrší Kojál (600 m n. m.), z levé strany Moštěnka, Rusava, Mojena, Dřevnice, Olšava, Velička a slovenská Myjava. K přítokům Dyje, vesměs z levé strany, patří Jevišovka, Svratka (částečně v Čechách, pramenící pod Fryšavským kopcem 800 m n. m.) a Kyjovka (pramenící pod chřibským Vlčákem). K přítokům Svratky patří z levé strany Svitava, Litava pramenící v Chřibech pod Vlčákem (pouhých 500 metrů od pramene Kyjovky, přítoku Dyje) a z pravé strany Jihlava. K přítokům Jihlavy patří Oslava (z levé strany) a Rokytná (z pravé strany) vlévající se do Jihlavy v Ivančicích. Mnohé řeky jsou částí svého toku hraniční. Morava tvoří na dolním tok hranici mezi Českou republikou a Slovenskem, dále pak hranici mezi Slovenskem a Rakouskem. Dyje tvoří hranici mezi Českou republikou a Rakouskem poblíž Znojma a na dolním toku u Břeclavi, na krátkém úseku i poblíž obce Jevišovky a též severně od rakouského Drosendorfu. Nedaleko odsud u Vratěnína tvoří státní hranici i Vratěnínský potok. Státní hranici mezi Českou republikou a Rakouskem na krátkém úseku tvoří rovněž Moravská Dyje poblíž obce Písečné a poblíž Hevlína na několika krátkých úsecích dvě dyjská ramena, a to mlýnská strouha Stará Dyje a vedlejší Thayamühlbach. Dalším přítokem Dyje tvořícím státní hranici s Rakouskem je Polní potok u obce Březí a přítok ramena Dyje Včelínek a jeho přítok Rybniční potok u Mikulova. Státní hranici se Slovenskem tvoří úsek Baťova kanálu a Sudoměřický potok u Sudoměřic, potok Šiance pod velkým Lopeníkem, Klanečnice a její přítoky v Květné, Žítkovský potok u Žítkové, Vlárka v Sidonii, Zápechová u Nedašovy Lhoty, Dešňanka a Rutov potok u slovenské Dešné, potok Lemešná pod stejnojmenným vrchem a několik bezejmenných horských potoků. Zemskou hranici mezi Moravou a Čechami tvoří na krátkém úseku svého horního toku řeky Morava a Svitava, naopak na nezanedbatelné části svého toku řeky Svratka a Jihlava. Na velmi krátkém úseku tvoří zemskou hranici mezi Moravou a Čechami Moravská Sázava a její levý přítok Hraniční potok (poblíž Lanškrouna), nikoliv však až k jejich soutoku, rovněž tak další přítok Moravské Sázavy Lukovský potok (poblíž obce Luková), dále Hodonínka (od Nyklovic po Velké Tresné), na dvou úsecích přítok Svratky Trhonický potok (u obce Nedvězí). K hraničním tokům patří i potok Olešná (mezi moravskou obcí Česká Olešná a českou obcí Nová Olešná), rovněž potok Holub, jehož ohyb v západním cípu katastru obce Česká Olešná (290 m severně od severního cípu rybníka Buchtů) je nejzápadnějším bodem Moravy. Dalším hraničním tokem je Jalovčí potok (u české obce Suchdol u Kunžaku), potok Chlum a Radíkovský potok u obce Terezín a potok Pstruhovec po jeho vtok do údolní nádrže Landštejn. K baltskému úmoří patří Odra (částečně ve Slezsku) a její přítok z pravé strany Ostravice (částečně ve Slezsku). Obě řeky se slévají v Ostravě. Odra z velké části tvoří hranici mezi Moravou a Slezskem, Ostravice dokonce celým svým tokem včetně zatopené části údolní nádrží Šance i jejího jednoho pramene Černé Ostravice. Asi 50 metrů východně od pramene Černé Ostravice se nachází trojmezí Moravy, Slezska a Slovenska zvaný Trojačka. Zemskou hranici mezi Moravou a Slezskem tvoří u obce Razová řeka Moravice, která je pravým přítokem řeky Opavy a je částečně zatopená vodami údolní nádrže Slezská Harta.

Obyvatelstvo

Obyvatelstvo Moravy bylo v soudobých pramenech jmenováno jako Marahenses, Marahi, Moravi, popř. gens Marahensium, gens Maravorum, nebo také Sclavi Marahenses. Tito Moravané se v souvěkých pramenech projevují jako svébytná politicko-etnická kategorie se specifickou duchovní a hmotnou kulturou a vědomím sounáležitosti. V rámci Moravy se Moravané v průběhu věků rozlišovali na tzv. národní kmeny moravské, později nazývané národopisnými či etnografickými celky. Tyto kmeny si dodnes uchovávají tradice a zvyky. Jsou to Laši, Valaši, Hanáci, Slováci, Horáci.

Stručná státoprávní historie Moravy

Morava je pokládána za jeden z nejstarších slovanských států.

Je pravděpodobné, že na jejím území nebo v její bezprostřední blízkosti se nacházelo centrum kmenového svazu Slovanů ze 7. stol., známého pod názvem Sámova říše.

V první polovině 9. století probíhal na Moravě etnogenetický proces transformace národa v souvislosti s vytvářením krystalizačního jádra moravského státu dynastie tzv. Mojmírovců. Jeho první nejvýznamnější centrum se mohlo nacházet na místě dnešních Valů u Mikulčic. K Moravě patřila i severní polovina dnešních Dolních Rakous a nejzápadnější část dnešního Slovenska. Někdy koncem roku 832 byl Mojmírem vypuzen nitranský kníže Pribina, který pak získal azyl u markrabího Východní marky Ratboda. Franský král Ludvík II. Němec udělil Pribinovi beneficium část Dolní Panonie kolem řeky Sály (Zala). Někdy v polovině 9. století nastal prudký rozvoj zřejmě nového, na svou dobu obrovského centra Veligradu na soutoku Olšavy a Moravy, možná v souvislosti se změnou na postu vévody Moravy. Tento státní útvar soudobé prameny nazývaly Království Moravanů (Regnum Margorum, Regnum Marahensium, regnum Marauorum, regnum Marahauorum), později i Království Rostislavovo (regnum Rastizi) nebo Království Svatoplukovo (regnum Zuentibaldi), o jedno století později nazvané císařem Konstantinem VII. Porfyrogennétem Velká Morava (hé megalé Morabia, ή μεγάλη Μοραβία, latinsky Moravia Magna). Za panování krále Rostislava se Morava stala kolébkou slovanské vzdělanosti, kultury, práva a křesťanství.

Ve druhé polovině 9. století tvořila Morava centrum rozlehlé suverénní středoevropské říše. Za krále Svatopluka dosáhla říše největšího rozsahu. Ke konci 9. století vládce Moravy král Svatopluk I. Veliký dosadil Bořivoje I. jako svého místodržícího do Čech, které mu oficiálně postoupil r. 890 franský král Arnulf. Bořivoj je historicky prvním doloženým knížetem Čech. Morava tedy byla jádrem říše, která zahrnovala i Čechy. Patřilo k ní dnešní území Slovenska, Panonie (dnešní Maďarsko), dnešní Burgenland v dnešním Rakousku, dnešní Sasko tehdy obývané Srby, jižní Slezsko a Vislansko v dnešním Polsku. Pozdější historikové ji nazvali Velkomoravská říše. Mocenské a duchovní centrum posledních moravských králů se nacházelo na území dnešních měst Starého Města a Uherského Hradiště.

Územní rozsah a mocenské začlenění Moravy se opakovaně výrazně měnilo. Již na samém konci 9. století se říše začala rozpadat, v r. 895 se Čechy poddaly Frankům. V průběhu první poloviny 10. století Mojmír II. ještě držel pozice a vztah k Římu, když dokončil konstrukci arcibiskupství se třemi biskupstvími pro další země spjaté s Moravou, avšak Morava pomalu ztrácela své velmocenské postavení. Po zániku říše přestala být Morava ohniskem vlastního státu. Zcela samostatný stát s centrem na jejím území poté již nevznikl.

V první čtvrtině 11. století byla Morava spojena s panstvím polského vévody a krále Boleslava Chrabrého, po jehož boku bojovali Moravané v letech 1015 - 1017 proti německému králi a s ním spojenému českému vévodovi a rakouskému markraběti. Morava tehdy ještě držela území dnešních severních Dolních Rakous a na východě po řeku Váh.

V průběhu 11. století se Morava stala součástí území ovládaného Přemyslovci. Břetislav I. na Moravě razil mince s vyobrazením královské koruny a s jménem patrona Moravy sv. Petra a sv. Klimenta, na základě čehož se uvažuje, že snad mohl pomýšlet na obnovu samostatného moravského království. Neúspěšné byly Břetislavovy pokusy o opětovné připojení Nitranska. Břetislav odešel do Čech bojovat proti říšskému vojsku Jindřicha III. Černého. Jindřich III. Černý byl nejprve odražen u Brůdku na Šumavě, avšak v následujícím roce 1041 se vyhnul pohraničním zásekům a Břetislava oblehl na Pražském hradě. Břetislav se musel podrobit a Morava i s Čechami přešla pod patronát západního římského Impéria v rukou německých panovníků. Od té doby až dodnes zůstávají politické osudy Moravy a Čech většinou spojeny, i když obě země měly ve středověku a raném novověku poměrně velkou míru autonomie a mnohokrát se spolu účastnily i válek.

V polovině 11. století upevnil pozici na Moravě nevybíravým způsobem Spytihněv II., když se v roce 1055 vypravil do "moravského království" a odstranil na tři sta nejpřednějších představitelů vládnoucí moravské šlechty, když je pozval na hostinu, lstí zajal a uvěznil je na svých hradech. Na Moravu dosadil svoje velmože, kteří však v moravském prostředí podlehli asimilaci s většinovou moravskou etnickou pospolitostí a již ve třetí generaci vystupovala vládnoucí vrstva i vůči Čechám jako roduvěrní Moravané. V roce 1061 byla Morava rozdělena na tři údělná knížectví, Olomoucké, Brněnské a Znojemské, které dědičně připadly členům rodu Přemyslovců. Avšak za Spytihněvova nástupce Vratislava II., který se stal prvním českým králem (zatím s nedědičným titulem), získaly moravské úděly svébytné politické postavení a samostatné církevní zřízení. Třicetileté panování Vratislava bylo vystřídáno přes 30 let trvajcí dobou zmatků a nesvornosti Přemyslovců, čehož využívali němečtí králové k zásahům. Moravské úděly byly často získávány nebo udržovány pomocí vojska, což se neobešlo bez plenění země. Poměry se snažil uklidnit v roce 1125 český kníže Soběslav I. Na Moravě zvelebil olomoucké biskupství, když na biskupský stolec v roce 1126 potvrdil Jindřicha Zdíka. Vláda nástupce Soběslava I., českého vévody Vladislava II., však začala vzpourou moravských údělných knížat Konráda II. Znojemského, Vratislava Brněnského a Oty III. Dětleba Olomouckého. Moravští vzbouřenci a další nespokojenci z řad vyšší české šlechty si zvolili za vévodu Konráda II. Znojemského. Biskup olomoucký, který zachoval věrnost Vladislavovi II. utekl do Čech, odkud Moravě vyhlásil církevní klatbu. Konrád vtrhl se svým vojskem do Čech a nedaleko Kutné Hory 25. dubna 1142 Vladislava II. i Jindřicha Zdíka porazil. Vladislavova armáda se dala na útěk a stěží se probila do hradu Prahy, kde zesílila obranu a vypravila Vladislava k německéhu králi, aby si vyžádal pomoc. Konrádovi Moravané Prahu oblehli a obléhacími stroji ji ostřelovali. Německý král rozhodl spor ve prospěch Vladislava, který se pak mstil moravským údělům pustošením. Biskup Jindřich Zdík s námahou smířil s Vladislavem alespoň Otu a Vratislava, načež papežský vyslanec zbavil Moravu klatby. Jen Konrád Znojemský se nemínil tak snadno smířit. Dokonce usiloval zbavit se biskupa, který však šťastně vyvázl. Konrád musel ještě čelit trestné výpravě i klatbě uvalené na Znojemsko papežem Eugenem III., ale odpor vzdal až krátce před smrtí 1161.

Na konci 12. století v roce 1182 moravské úděly sjednotil v Markrabství moravské během krize uvnitř přemyslovského rodu Konrád III. Ota Znojemský, pozdější český kníže Konrád II. Ota Znojemský (od r. 1189). Snaha o osamostatnění Moravy narazila na odpor českého knížete Bedřicha. S Bedřichem však byla nespokojená nejen moravská, ale i česká šlechta, která se bouřila především proti velkým poplatkům, které se Bedřich uvolil platit německé říši. Vzplanula vzpoura a Bedřich byl vypuzen ze země a česká šlechta dosadila na jeho místo vládce nad celou Moravou Konráda Otu. Poraženého Bedřicha nenapadlo nic "chytřejšího", než požádat o pomoc římského (německého) krále a císaře Fridricha I. Barbarosu, který do sporu zasáhl a využil tím Bedřichem nabídnuté příležitosti oslabit přemyslovský stát. Barbarossa určil, že jeden má vládnout v Čechách a druhý na Moravě, právně sice přímo vázané na Impérium, stejně jako Čechy, vnitřně však dynasticky spjaté s Čechami. Impériem sankcionované rovnoprávné postavení obou zemí Čech a Moravy se však českému vévodovi nezamlouvalo. Bedřich se cítil postupem Impéria krácen na svém právu svrchovanosti nad Moravou. Tento stav měla změnit vojenská výprava na Moravu v roce 1185. Konrád Ota se srdnatě postavil vojsku vedenému bratrem Bedřicha Přemyslem Otakarem (pozdějším králem Přemyslem I. Otakarem) a vzplanula bitva u Loděnice na jižní Moravě (poslední mezi Moravou a Čechami), která však skončila nerozhodným výsledkem. V roce 1189 se stal markrabě moravský Konrád Ota i vévodou českým, vládl však jen do roku 1191. Po jeho smrti však krátký mír a pořádek skončil a zeměmi opět zatřásly spory o trůn. Až koncem roku 1197 se Přemyslovci smířili. Rovnoprávné postavení mezi Moravou a Čechami stvrdila smlouva mezi Přemyslem I. Otakarem a Jindřichem Vladislavem. Vzájemný poměr uvnitř česko-moravské diarchie se počal měnit v roce 1203, když Přemysl I. Otakar získal královskou hodnost, a ještě více v roce 1212 po úpravě vztahu českého království k Impériu. I za asymetrického svazku obou zemí vystupovalo v právním poměru k Impériu České království a Moravské markrabství vždy jako dva politicko-právní subjekty, jak tomu bylo při investituře lén obou zemí Impériem r. 1276 a 1282.

Po vymření Přemyslovců byly Čechy a Morava jako dvě země uděleny v roce 1307 lénem Rudolfovi I. Habsburskému. V letech 1307 - 1309 se pokusil vládnout oběma zemím Jindřich Korutanský, v roce 1309 držel Moravu zástavou Fridrich Rakouský. V roce 1310 bylo císařem Jindřichem VII. uděleno lénem Království české a Markrabství moravské Janu Lucemburskému. Jan Lucemburský upravil v roce 1311 v Olomouci postavení Opavského knížectví, které jako část Moravy dostal před časem údělem levoboček Přemysla II. Otakara Mikuláš a které ovládal vratislavský vévoda. V Brně pak Jan Lucemburský vydal pro Moravu významné privilegium, stejné, jako si již vymohli Čechové pro Čechy, velkou listinu svobod rozmnoženou ještě v roce 1323. Český král a zároveň moravský markrabě potvrdil Markrabství moravské jako samosprávnou zemi s vlastními právy, soudnictvím, financemi a vojskem, avšak s povinností společné obrany. Na zahraniční vojenská tažení mohli s králem a markrabětem táhnout jen dobrovolníci. Zahraniční politika však spočívala výhradně v rukou Jana Lucembusrkého. Všechny nejvyšší zemské úřady na Moravě počínaje zemským hejtmanem mohli zastávat jen rodilí Moravané.

Tomuto rovnoprávnému dynastickému soustátí učinil konec římský a český král Karel I., pozdější císař Karel IV. v tu dobu již bojující o uznání jeho císařské koruny, listinou ze 7. dubna 1348, kterou z titulu římského krále jednoznačně stanovil, že Morava byla lénem českého krále a nikoliv lénem Svaté říše římské. Prakticky to znamenalo, že český král vlastnil Moravské markrabství, i když na něm nemusel sám vládnout. V roce 1349 udělil Karel IV. Markrabství moravské jako léno svému bratrovi Janu Jindřichovi. V roce 1366 Karel IV. potvrdil výslovně jako císař markraběti Janu Jindřichovi, že nemá žádné povinnosti vůči Římské říši a jejím kurfiřtům, ale pouze ke králům českým. Tímto tahem podpořeným tradicí O přenesení království z Moravy do Čech (Translatio regni) chtěl král Karel čelit skutečnosti, že královský titul udělilo českým panovníkům Impérium, chtěl tím i zdůvodnit těsnější sepětí Moravy s jejím dědicem, Čechami. Jako památný den této události zaznamenalo kalendárium 17. století 15. červenec. Dalšími markrabaty Moravy byli synové Jana Jindřicha Jošt a Joštovi mladší bratři Prokop a Jan Soběslav, s nimiž se měl Jošt podělit o vládnutí. Mladší bratři složili slib lenní poslušnosti nejstaršímu Joštovi, který oba bratry přežil. Za Lucemburků byl politický systém na Moravě skutečným dvojvládím. Zemi vládnou jednak markrabata a jejich úřední správci majetku Markrabství moravského, kromě nich na kolokviích zastoupená šlechta a církev vládnoucí na svých statcích. Protože slábnoucí markrabský aparát nebyl schopen sám zajistit chod práva a pořádku, vyhlašují v roce 1388 markrabata Jošt a Prokop, olomoucký biskup Mikuláš a zástupci moravských panských rodů zemský mír, jednotu a řád, tzv. lanfrýd. V říjnu roku 1410 byl moravský markrabě Jošt Moravský a Lucemburský zvolen kurfiřty Římské říše za římského krále.

Jošt byl posledním markrabětem vládnoucím na Moravě samostatně bez toho, že by byl zároveň panovníkem jiné země (do volby za římského krále 1. 10. 1410, respektive do roku 1388, od kterého měl Jošt ještě Lucemburské hrabství a Alsaské fojtsví v zástavě od Václava IV. a Braniborsko od Zikmunda Lucemburského). Moravská markrabata byla od té doby zároveň i císaři, králi apod. a vládla zároveň i v jiných zemích, např. v Českém království, Uherském království apod.

Po Joštově smrti 1411 se pozitivně projevilo zemské vědomí a soudržnost moravské politické obce. Moravská delegace holdovala českému králi Václavovi IV. jako moravskému markraběti. Král potvrdil Moravanům všechna privilegia a zemský hejtmanský úřad s rozsáhlými pravomocemi svěřuje Lackovi z Kravař. Místo markraběte tak nastupuje do čela zemské správy kompetentní osobnost z řad moravských pánů. Dne 2. února 1412 je pečetěn nový landfrýd rozvádějící většinu ustanovení prvního moravského landfrýdu z roku 1388.

Kromě reforem Karla IV. sblížilo Moravu s Čechami i husitské hnutí, když na Moravě posílilo vědomí příslušnosti ke Koruně Čech obklopené nepřátelsky zaujatými zeměmi, ovšem při zachování vlastních zemských práv a výsad. Moravané, kteří přijali v roce 1419 v Brně za moravského markraběte krále Zikmunda, odmítali vytvořit společnou vládu s Čechami. V roce 1422 se opět na rozdíl od Čech přiklonili na spolupráci se Zikmundem, který jako český král udělil Moravu jako léno rakouskému vévodovi Albrechtovi. Moravané Albrechta a po něm i jeho syna Ladislava Habsburského (Pohrobka) uznali jako markraběte nazávisle na Čechách. V roce 1453 Moravané holdovali Ladislavovi ještě dříve, než se stal českým králem. Výtky ze strany Čechů, že Moravané měli vyčkat s přijetím markraběte až po korunovaci českým králem, Moravané kategoricky odmítli: Rozumíno muože býti z těchto starých svrchupsaných obyčejův, že země tato moravská byla vždycky svobodná, jakkoliv od království a koruny moravské své padla, žádnému pánu ani které zemi podmaněna nebyla."

Lenní vztah Moravy vůči českému králi zrušil moravský markrabě a český král Jiří z Kunštátu a Poděbrad listinou z 13. ledna 1464, listina však nevešla do kodexu zemských privilegií. Nicméně od toho dne Morava byla pokládána za rovnoprávný státoprávní útvar, který měl být nadále celistvý a nikterak neměl být do budoucna odloučen od svazku s Čechami. Markrabství moravské a Království české bylo vůči Koruně a králi Čech ve vzájemném rovnoprávném poměru.

Vnitropolitický boj v Čechách a volba uherského krále Matyáše Korvína za českého krále v roce 1469 vedly i Moravany k jeho přijetí v Olomouci za moravského markraběte a na řadu let spojily osudy Moravy s Královstvím uherským. Král Matyáš Korvín potvrdil v letech 1477, 1479 a 1484 Moravanům zemské právo Markrabství moravského, Moravský zemský řád a starodávné zvyky a to vše i jinými výsadami prohlásil do budoucna za nezrušitelné. Podle smlouvy mezi Matyášem Korvínem a Vladislavem Jagellonským by se Morava asi sotva vrátila do Koruny Čech. Avšak v roce 1490 Matyáš Korvín zemřel a Vladislav Jagellonský se stal českým králem. Moravané byli zprvu proti návratu do svazku Koruny Čech, avšak brzy slavnostně ohlásili svůj návrat a dali si již v roce 1490 potvrdit všechna dosavadní privilegia. V letech 1492 a 1493 si nechali schválit postup a řád zemského sněmu a soudu a v roce 1497 si dali potvrdit právo vybírat si svobodně svá markrabata. V roce 1510 Vladislav II. hájil celistvost Koruny Čech a neodlučitelnost zemí jejího svazku včetně Moravy, avšak v roce 1511 musel potvrdit uherským stavům, že Morava zůstává zastavena Uherské koruně, poněvadž uherským stavům nebylo podle smlouvy z roku 1478 vyplaceno 400 000 zlatých náhradou za Moravu. To potvrdil v roce 1522 i Vladislavův nástupce Ludvík. Po jeho smrti mohl proto v roce 1526 Jan Zápolský s odvoláním na smlouvu z roku 1478 připomínat, že Morava spadá pod Uherskou korunu. Nový český král Ferdinand I. Habsburský, označující se též jako moravský markrabě, hájil v roce 1527 celistvost České koruny, ve svém listě však rozlišoval Korunu na straně jedné a Království české a Markrabství moravské na straně druhé, jakož i Čechy a Moravany, kterým v dalším listu slíbil vyplatit je ze zástavy na Uherské koruně. Na druhé straně usiloval o centralizaci své vlády ať už v rámci České koruny generálním sněměm, který se uskutečnil pouze jedenkrát, tak též zřízením české královské komory podřízené dvorské komoře ve Vídni. Moravané však v roce 1550 radikálně hájili vůči králi své náboženské svobody králem odpřisáhnuté při přijetí za markraběte Moravy, které Moravě získaly pověst nejsvobodnější země Evropy. Pokud český nebo na čas uherský král byl současně markrabětem Moravy, vládli na Moravě stavové v čele se zemským hejtmanem, který musel být na Moravě rodilý a v zemi usedlý. Toto samosprávné politicko-právní postavení Moravy se v 16. století neměnilo.

Na přelomu 16. a 17. století bylo soustátí Koruny české tvořeno Čechami, Moravou, Slezskem a Horní a Dolní Lužicí a bylo volným svazkem spojeným dohromady jen osobou panovníka a jeho kanceláří. Vláda celého soustátí neexistovala. Každá země měla zemskou stavovskou vládu, v jejímž čele stál v Čechách nejvyšší purkrabí, na Moravě zemský hejtman, ve Slezsku vrchní hejtman a v Lužicích fojt. České království si ovšem dovedlo udržovat jakési výsostné postavení, proti čemuž samozřejmě moravští a slezští stavové reptali. Zemské vlády byly vlivnými institucemi a panovník se s nimi chtě nechtě musel dělit o moc. Stav pouze dynastické unie s Čechami v rámci soustání České koruny při zachování samostaného postavení stavovské republiky, svobodně volící nebo přijímající markraběte za svého panovníka, aniž ten měl možnost cokoliv proti stavům podniknout, ukazoval, že se Morava na přelomu 16. a 17. století povznesla odklonem od personálního substrátu na samostatnou politickou a právní jednotku v novodobém pojetí, jejíž státoprávní status již bezpodmínečně nevyžadoval monarchu. Habsburští císařové neustále usilovali o změnu tohoto pro ně nemilého stavu. Důležitou úlohu hrálo náboženství. Ze zištných důvodů začalo docházet k přeběhlictví ke katolíkům, což byl případ např. Karla I. z Lichtenštejna. Nespokojenost s Habsburky na sebe začala brát podobu odboje nejprve v sousedních Uhrách pod vedením sedmihradského knížete Štěpána Bočkaje, jehož oddíly v roce 1605 u Strání vpadly na Moravu. Moravští protihabsburští stavové se však neodvážili spojit s Bočkajem, neboť je děsilo Bočkajovo spojenectví s Turky, odvěkým to nepřítelem, a také Bočkajova snaha o násilné spojenectví.

Teprve když císař a český král Rudolf II. Habsburský sesadil Karla staršího z Žerotína z úřadu moravského zemského hejtmana, výsledkem bylo přihlášení se moravských stavů ke konfederaci s Uhrami a Rakousy v roce 1608. Čechy sice této situace využily k získání ústupků na králi, ke konfederaci se však nepřipojily. Rakouský arcikníže Matyáš Habsburský se v tomto roce stal moravským markrabětem, musel však 24. srpna 1608 na bartolomějském sněmu v Brně potvrdit platnost usnesení sněmu i bez podpisu markraběte, dále potvrdil Moravě svobody a privilegia, právo vypovídat válku, uzavírat mír a hájit zemské zřízení markrabství zbraní i proti markraběti, jako tomu bylo např. v Brabantu nebo v Uhrách. Morava byla de facto svrchovaným subjektem mezinárodního práva.

V roce 1611 se stal Matyáš též českým králem a moravští stavové se opět jako představitelé samostatného státu v soustátí České koruny zúčastnili jejího generálního sněmu s požadavkem do budoucna, aby náměstkem kancléře České koruny byl vždy Moravan. Čechové pak žádali táž práva a svobody, jimž se těšili Moravané vedeni zemským hejtmanem Karlem starším z Žerotína, který dal popud k zřízení moravské dvorské kanceláře, čímž se postaral, aby nebylo třeba obracet se k české dvorské kanceláři a apelačnímu soudu v Praze, aniž by však zamýšlel zrušit vztah Moravy k České koruně. Morava se Slezskem získaly při těchto změnách určité výhody, které je činily vůči Čechám rovnoprávnějšími.

O Matyášův úspěch se zasloužil především Karel starší z Žerotína, který věřil, že nový král bude stavům přátelsky nakloněn. Matyáš však na rozdíl od bratra Rudolfa II. trvale dlel ve Vídni a vládu nad zeměmi Koruny české svěřil místodržitelům, vesměs katolíkům. Proti tomu a proti četnému narušování zákonů se vzbouřili evangeličtí stavové a pověřili delegaci, aby u místodržících protestovala. Došlo k hádce, která se stupňovala a skončila vyhozením místodržících i jejich písaře z oken Pražského hradu. Defenestrace 23. května 1618 dovršila roztržku v řadách stavů a znamenala symbolický rozchod s Habsburky. Vítězní stavové spoléhali spíše na dohodu, Matyáš však nemínil vyjednávat a obrátil se o pomoc ke španělskému králi Filipovi III. rovněž z rodu Habsburků. To už čeští stavové museli zbrojit a na pomoc jim přispěchal Fridrich Falcký. Sněm ve Slezsku nezaujal okamžitě jasné stanovisko ve prospěch Čechů a teprve na podzim 1618 vypravil vojenskou pomoc a českým a slezským vojskům se podařilo zvítězit. Do toho zemřel 20. března 1619 Matyáš. Jeho nástupce Ferdinand II. si sice podržel titul krále, avšak byl naprostou většinou českých stavů odmítnut a zvolen byl Fridrich Falcký. Ten však nezískal slibovanou protihabsburskou podporu a česká vojska podepřel pouze převrat na Moravě 2. května 2019.

Po porážce českého stavovského povstání, jehož čest snad zachraňoval jen pluk Moravanů, většinou najatých žoldnéřů za peníze moravských stavů, přišly rozsáhlé konfiskace majetku, kapitální tresty a útěky do exilu. Ferdinand II. Habsburský oktrojoval zemské zřízení v Čechách i na Moravě. Obnovené zemské zřízení Markrabství moravského bylo vyhlášené 18. května 1628 ve Znojmě. Markrabství se stalo dědičným v rodě habsburském. Místo dosavadního stavovství byl uzákoněn absolutismus. V roce 1628 se ve Znojmě konalo poslední holdování moravskému markraběti na moravské půdě. Obnovené zřízení zemské poněkud sblížilo ústavu Moravskou a českou. Morava zůstala v rovnoprávném postavení s Čechami, rozšířila se však pravomoc centrální dvorské kanceláře úřadující v německém jazyce, který se stal rovnoprávným s jazykem domácím.

Na říšském sněmu r. 1708 získal Josef I. ochranu pro země Koruny české a ve svém reskriptu bránil Korunu proti Impériu. Svou pravomoc zabezpečoval jako český král a moravský markrabě. Říšské tituly mohly platit v Čechách a na Moravě pouze tehdy, jestliže byly schváleny dvorskou kanceláří. V roce 1636 byl na Moravě jmenován zemský gubernátor a zemská vláda, , tzv. královský tribunál opět s moravským zemským hejtmanem v čele. Tribunál měl vedle politické správy pravomoc i nad částí soudnictví, jinak příslušejícím moravskému zemskému soudu. Jediným sídlem tribunálu a zemského soudu se koncem roku 1641 stalo Brno jako hlavní město. Finanční správu obstarával královský moravský zemský rentovní úřad. Země byla v r. 1641 rozdělena na krajská hejtmanství brněnské, olomoucké, jihlavské, znojemské a uherskohradišťské, kopírující kraje z 15. - 16. století. V roce 1686 byl zřízen zemský stavovský výbor.

Do určité míry se postavení Čech a Moravy změnilo po roce 1741. V tomto roce se ve Frankfurtu nad Mohanem dohodli Fridrich II. Pruský, kurfiřt Albert Bavorský a kurfiřt Fridrich August Saský, že Habsburkům odejmou země Koruny české. Fridrich II. Pruský si nárokoval Slezsko, Albert Bavorský Čechy a Fridrich August Saský se měl stát králem obnoveného Moravského království. V roce 1742 se Prusko skutečně zmocnilo části Slezska a Marii Terezii ze Slezska zůstalo jen Opavsko, Krnovsko a Těšínsko. Bavorsko se Saskem ve svých záměrech neuspěly. Tento pokus však donutil Marii Terezii k poměrně širokým reformám v postavení zemí České koruny. Na místo zemské vlády na Moravě v r. 1749 nastoupila královská reprezentace a komora, zemský tribunál zůstal pouze nejvyšším zemským soudem. Přestalo existovat státoprávní pojetí České koruny do té doby reprezentované už pouze českou dvorskou kanceláří ve Vídni a bylo nahrazeno přímou orientací tzv. deputacemi jednotlivých zemí na centrální česko-rakouské direktorium ve Vídni, v roce 1762 přeměněné na českou a rakouskou dvorní kancelář. V roce 1763 bylo na Moravě ustaveno královské gubernium jako státní úřad v čele s moravským zemským hejtmanem. V roce 1782 bylo k Moravě připojeno Opavsko, Krnovsko a Těšínsko a utvořilo jeden zemský politicko-právní samosprávný útvar s hlavním městem Brnem. Na základě stížnosti Moravanů bylo v roce 1791 nově upraveno zasedání moravských zemských sněmů, obnoven zemský výbor a bývalá hodnost gubernátora tribnálu se sloučila s hodností zemského hejtmana, který byl zároveň direktorem zemského sněmu. V roce 1791 při korunovaci Leopolda II. byli Moravané nuceni holdovat mu v Praze. Moravané se ohradili s poukazem na svá privilegia udělená Vladislavem II., Ladislavem (Pohrobkem), Fridrichem III., Matyášem I. (Korvínem), Rudolfem II. a Ferdinandem II., že Morava je zemí přivtělenou k České koruně, avšak s vlastním "corpus status" nezávislá, což potvrdili i čeští stavové. Nicméně dvorská kancelář trvala na holdu za Moravské markrabství formou deputace císaři v Praze, ikdyž oddělené od stavů českých. Stalo se tak poprvé v historii. Moravu potom král pouze navštívil. Obdobně tomu bylo i při korunovaci Františka I. v roce 1798. V té době sílil i centralizační tlak ze strany Vídně. V roce 1792 bylo zřízeno německo-uherské direktorium, které mělo bez zřetele ke Koruně české vyřizovat záležitosti přímo jednotlivých zemí včetně Moravy. Po jeho zrušení v roce 1797 byla obnovena česko-rakouská kancelář, v roce 1801 přeměněna na dvorský úřad a v roce 1802 znovu na dvorskou kancelář. Zároveň se přestávalo dbát práv zemských sněmů a německý jazyk začal vytlačovat jazyk český, vycházející od spisovatele, překladatele a nakladatele Daniela Adama z Veleslavína, respektive moravský, vycházející z jazyka Bible kralické. Při korunovaci Ferdinanda V. v roce 1836 moravští stavové skládali přísahu rovněž v Praze.

Pod vlivem všeněmeckého hnutí a únorové revoluce ve Francii v r. 1848 se vzmohlo nacionální hnutí v Čechách, které požadovalo spojení zemí Koruny české v jeden stát v rámci Rakouska, s nímž měl měl mít jen společného panovníka. Ústřední úřady Koruny české měly sídlit v Praze, společný sněm měl zasedat střídavě v Praze a v Brně. Ačkoliv česká deputace Svatováclavského výboru (nikoliv českého sněmu) k císaři sice požadovala, "aby národ český a moravský navzájem zaručili sobě svobodu občanskou, jakož i rovnost národnostní", stalo se tak bez vědomí Moravanů. Tyto všečeské národní snahy se na Moravě setkaly s negativním postojem z obavy před pohlcením Moravy Čechami. Výsledkem jednání moravského zemského sněmu bylo odmítnutí spojení Čech a Moravy společným sněmem s odkazem na neodvislost Moravy na Čechách od Velkomoravské říše.

S nástupem rakouského absolutického režimu bylo v letech 1850 - 1859 na Moravě zřízeno místo gubernia rakouské státní c. k. místodržitelství, omezena samospráva a země byla rozdělena na kraje a okresní hejtmanství. Teprve na základě císařského diplomu z roku 1860, který uvažoval o federalizaci monarchie, se Moravskému markrabství a jiným zemím monarchie navrátila dřívější historická práva. Patentem z roku 1861 byla potom upravena i činnost moravského zemského sněmu, zemská samospráva se vrátila ke stavu před rokem 1850. Začal fungovat i výkonný orgán stočlenného zemského sněmu, tzv. zemský výbor. Markrabství moravské zastupovalo na rakouském říšském sněmu ve Vídni 22 poslanců, Slezsko 6 poslanců. Rakousko - uherské vyrovnání v roce 1867 přispělo na jedné straně k posílení rakouského centralismu, na druhé straně k posílení myšlenky obnovy Koruny české, avšak za předpokladu zachování samosprávy a kulturní svébytnosti Čech i Moravy. Kolem roku 1870 nastal přelom v myšlení a vědomí širokých vrstev moravské společnosti, kdy nastal souboj mezi myšlenkou nerozlučného spojení Moravy s Čechami a myšlenkou zachování samosprávných zemí Čech, Moravy a Slezska i v rámci Koruny české. Podle Moravského paktu z roku 1905 získali v zemském sněmu a zemském výboru Markrabství moravského většinu slovanští poslanci. Zemský sněm v čele s moravským zemským hejtmanem měl 151 poslanců. Zemský hejtman byl zároveň předsedou zemského výboru. Politickou rakouskou správu Moravy představovalo c. k. místodržitelství pro Markrabství moravské. Morava byla rozdělena na 36 okresních hejtmanství, Slezsko na 9. V oblasti soudnictví podléhalo C. k. moravskému zemskému soudu 5 krajských soudů (Znojmo, Jihlava, Uherské Hradiště, Olomouc a Nový Jičín) a 72 okresních soudů. Ve Slezsku podléhal zemskému soudu krajský soud v Těšíně a 24 okresních soudů. Obě země dále měly příslušné policejní a finanční úřady a další instituce, jako obchodní, hospodářské, živnostenské, dopravní, poštovní a telegrafní, školské, zdravotnické atd. Města byla sídly vojenských úřadů a posádek.

Morava byla v dobách Rakouska-Uherska hospodářsky velmi vyspělou zemí, společně s Čechami a Rakouským Slezskem tvořila "průmyslové jádro" říše.

Se zánikem Rakouska-Uherska formálně zaniklo i markrabství, ale Morava zůstala jako země Moravská i nadále správním celkem v rámci nově vzniklého Československa. Zrušením zemského sněmu však Morava tehdy přišla o svoji autonomii, kterou měla v dobách minulých. V roce 1920 byl přejat návrh na uspořádání státu z roku 1873, který měl jeden parlament a jednu ústřední vládu v Praze, avšak širší autonomii žup a okresů. Tak i Morava a Slezsko byly rozděleny na župy Jihlavskou, Brněnskou, Olomouckou, Hradišťskou a Opavskou. Župní zřízení cíleně nerespektovalo historii a utváření ekonomických vazeb, bylo podmíněno centralizačními politickými a národními snahami pražského ústředí, majícího na zřeteli i silnou německou menšinu. Župní zřízení se však neosvědčilo, nefungovalo z důvodů geopolitických. Bylo proto přijetím zákona 14. 7. 1927 zrušeno a byla de facto zavedena zemská soustava a ustaveny zemské samosprávy.

Zemské zřízení vstoupilo v platnost roku 1928, kdy byla Morava spojena s československou částí Slezska do země Moravskoslezské, spravované zemským zastupitelstvem a zemským úřadem. V čele úřadu stál jmenovaný státní úředník zemský prezident (jednalo se o ceremoniální funkci bez zákonodárných pravomocí). Zemské zastupitelstvo nemělo takové pravomoci, jako někdejší zemský sněm. Země byla rozdělena na okresy. Tento stav trval do válečných let. V roce 1938 byly nacistickým Německem z Moravskoslezské země vytrženy oblasti s převahou německého obyvatelstva (na severu Sudetenland, na jihu Deutschsüdmähren, tato oblast se stala součástí župy Niederdonau). V roce 1945 bylo obnoveno samosprávné zřízení Moravskoslezské země. Vznikl Zemský národní výbor jako politická reprezentace země a jeho expozitura v Ostravě.

Když v roce 1948 moc uchopila Komunistická strana, byla Země moravskoslezská jednostranným direktivním aktem zrušena k 1. 1. 1949. Od roku 1949 se území členilo na kraje, jejichž hranice se nekryly s původními zemskými hranicemi. Administrativní rozdělení na malé kraje Jihlavský, Brněnský, Olomoucký, Gottwaldovský a Ostravský se v podstatě krylo s župami z roku 1920. Pro Moravu tak nastal bezprecedentní stav její oficiální neexistence. Ještě do 60. let 20. století byla Morava spolu s Moravským Slezskem z hlediska průmyslové i zemědělské výroby nejrozvinutější částí Československa. Stejně jako se neosvědčila župní adminstrativa z roku 1920, neosvědčila se ani krajská administrativa z 50. let a byla proto v r. 1960 nahrazena velkými kraji. Na Moravě a v československé části Slezska byly pouze dva, Jihomoravský a Severomoravský, aniž by respektovaly historické zemské hranice a další skutečnosti. Narůstala ekonomická a společensko-kulturní diskriminace obou moravských krajů včetně nedostatečné návratnosti příslušné poměrné části národního důchodu. Bylo proto přirozeným důsledkem, že v době Pražského jara 1968 vzniklo na Moravě a ve Slezsku rozsáhlé občanské hnutí vycházející z národně politických, geografických, historických, správních a kulturních kritérií, z jehož iniciativy vzešel návrh na trojdílné uspořádání Československa. Návrh byl posléze smeten českým a slovenským národněobrozeneckým pojetím národa a vpádem cizích vojsk. Direktivně řízená tzv. normalizace do roku 1989 jen prohloubila ekonomickou a společensko-politickou diskriminaci Moravy a Slezska.

Na samém počátku 90. let 20. století se vzedmula vlna silného moravského hnutí usilujícího o obnovu autonomie Moravy. Výsledkem jeho tlaku bylo pouhé usnesení ze strany Federálního shromáždění ČSFR a ČNR v květnu 1990, že "zrušení Země moravskoslezské bylo aktem nespravedlivým a poplatným totalitní byrokraticko-centralistické praxi, za krok, který byl v rozporu s principy demokracie a samosprávy". V usnesení se vyslovuje pevné přesvědčení, že ústavní uspořádání republiky, které vzejde z jednání svobodně zvolených zákonodárných sborů, tuto nespravedlnost napraví. Usnesení sice morálně odsoudilo zrušení Moravskoslezské země, ponechalo však tomuto totalitnímu aktu i nadále jeho právní platnost. Nové svobodně zvolené zákonodárné sbory návrh poslanců z moravského hnutí na obnovu zemského zřízení zamítly. Od parlamentních voleb 1996 žádná významnější zemsky orientovaná politická síla v České republice nepůsobí.

Dnešní státoprávní uspořádání nerespektuje přirozené historické celky vzniklé postupným vývojem. Dodnes je však Morava obyvateli České republiky vnímána jako svébytný kulturní celek.

Literatura

  • Doc. PhDr. Lubomír Emil Havlík, DrSc., Morava, k státoprávnímu postavení země v průběhu věků, Brno: Moravské občanské hnutí ve spolupráci s jihomoravským krajským národním výborem, 1990

Významné dny a výročí

18. leden 1411 Brno † Jošt Lucemburský a Moravský, markrabě Moravy a římský král

30. leden 1901 Vídeň † baron JUDr. Alois Pražák, svobodný pán

14. únor 869 Řím † Konstantin Filozof - svatý Cyril

21. únor 1820 Uherské Hradiště * Alois Pražák

9. březen 894 Zobor (?) † Svatopluk I. Veliký, král Moravanů a Slovanů

28. březen 1592 Komňa * Jan Komenský, později s přízviskem Amos, národností Moravan ze vsi Komňa náležející k hradu Světlov (Iohannes Amos Comenius, natione Moravus ex Pago Komnya pertinens ad Arcem Svetlov)

6. duben 885 Veligrad † Michael - svatý Metoděj

11. květen 863, podle dnešního kalendáře 24. květen, příchod slovanských věrozvěstů na Velkou Moravu

5. červenec Den slovanských věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje

9. září 1564 Brandýs nad Orlicí * Karel starší z Žerotína

1. říjen 1410 Jošt Lucemburský a Moravský, markrabě Moravy byl zvolen římským králem

9. říjen 1636 Přerov † Karel starší z Žerotína, moravský patriot, politik a diplomat, 1608 - 1615 moravský zemský hejtman

28. říjen Den svatého Rostislava, krále Moravanů

15. listopad 1670 Amsterdam † Jan Amos Komenský, učitel národů, velký učenec, biskup Jednoty bratrské, ve světě nejproslulejší Moravan

24. prosinec 1948 likvidace zemí a zemských národních výborů