MORAVA

Heraldická zásada, podľa ktorej znamenia v erbe musia byť síce v silne štylizovanej podobe, ale musí byť jednoznačne jasné o aký objekt ide, t. j. musí byť ľahko rozpoznateľný, odporuje tomu, aby bolo možné nejaký oblúk považovať za určité konkrétne pohorie (RNDr. Tibor Králik, slovenský botanik, 20. a 21. stol.)

Původ slovenského znaku

Historie slovenského znaku je poměrně pestrá. Během své staleté existence prošel několika změnami, přičemž předkládá několik otázek, např. vznik trojvrší pod patriarším křížem. Tato otázka nebyla dodnes uspokojivě odpovězena. Nedochoval se žádný písemný doklad, který by popisoval nebo vysvětloval vznik trojvrší a co vlastně symbolizuje.

V heraldické literatuře se píše, že slovenský znak vznikl během revolučních událostí v roce 1848, kdy slovenští národní obrozenci v čele s Ľudovítem Štúrem vybrali znak z heraldicky levé části znaku Uherska, tedy červený štít se zeleným trojvrším, z kterého vyrůstá stříbrný patriarší kříž a změnili tinkturu trojvrší v modrou tak, aby celý znak odpovídal všeslovanským barvám bílé, červené a modré. Došlo též k odstranění zlaté koruny. Takto upravený znak vyhlásil Ľudovít Štúr znakem Slováků a v tomtéž roce byl vyrytý do pečetidla Slovenské národní rady založené v září 1848 ve Vídni. V roce 1863 tento znak převzala i vzniklá Matica slovenská. Je však určitě zajímavé, že na Coronelliho mapě Moravy z roku 1692, kde jsou vyobrazeny znaky sousedních zemí, konkrétně Čech, Slezska, Uherska a Rakouska, je vyobrazen uherský znak tak, jak jej známe dnes coby znak Slovenska, tedy bez koruny a s modrým trojvrším.

Historií slovenského znaku se zabývala celá řada historiků i amatérských badatelů. V červenci roku 2015 předseda Matice slovenské Marián Tkáč pro Tiskovou agenturu Slovenské republiky sdělil, že autentické vysvětlení trojvrší se nezachovalo, že pouze od rodičů a prarodičů je známo, že představuje tři pohoří, z nichž jedno je v Maďarsku. Stejně tak se vyjadřoval pro stejnou agenturu i Ján Čarnogurský, předseda Slovensko-ruské společnosti. I on vzpomněl lidové podání zprostředkované předky o trojici pohoří Tatra, Fatra a Mátra, a proto každoročně v době svátku slovanských věrozvěstů organizuje spolu s Maticí slovenskou pochod na Slovákům méně známou Mátru, respektive na její vrchol Kékes (1014 m n. m.) (Namodralý vrch) či Kékestetö (Modravá střecha). Marián Tkáč zmínil i podstatně méně známou hypotézu, podle něj ojedinělou, totiž že trojvrší představuje tři kopce v jižní části pohoří Tríbeč nad Nitrou s vrcholy Žibrica, Zobor a Pyramída. Pravděpodobně měl na mysli oproti lidové legendě z hlediska heraldiky daleko logičtější výklad RNDr. Tibora Králika z Univerzity Komenského v Bratislavě o původu slovenského trojvrší. Marián Tkáč však věří předkům a zůstává u lidové legendy tak, jak se všeobecně na Slovensku traduje, tedy u rýmovaného seskupení tří pohoří. Marián Tkáč vysvětlovall i původ Lotrinského kříže, který na rozdíl od patriaršího kříže Slovenska a Maďarska nevyrůstá z trojvrší. Patriarší kříž měl být přinesen na Moravu známou dvojicí věrozvěstů z Byzanské říše. Podle Mariána Tkáče měl vládce Moravy Svatopluk I. předat symbol patriaršího kříže nemanželskému synovi Arnulfa Korutanského z rodu Karlovců Svatoplukovi, kterému byl kmotrem, jako křestní dar. Arnulfovým nástupcem ve východofranské říši se měl původně stát jeho nemanželský syn Svatopluk. Koneckonců i sám Arnulf byl nemanželským synem krále Karlomana, syna Rostislavova protivníka Ludvíka II. Němce. Avšak Arnulfovi se později narodil legitimní dědic z manželství s Odou z rodu Konrádovců. Když kvůli dědičné chorobě Arnulf již nebyl schopen vládnout, na východofranský trůn nastoupil teprve šestiletý syn Ludvík IV. Dítě. Ludvíkův nástup na trůn byl počátkem krize a rozkladu říše. Pro svého původního následníka, staršího, leč nemanželského syna Svatopluka vytvořil samostatné království z Lotrinska, které připadlo celé východofranské říši ribemontskou smlouvou, mírem uzavřeným roku 880 po porážce říše západofranské říší východofranskou. Svatopluk Lotrinský zde vládl v letech 895 až 900. Tak se měl stát patriarší kříž rovněž symbolem Lotrinska.

O vysvětlení pojmenování Tatry, Fatry a Mátry a jejich role v dávných pohanských časech usiloval i Cyril Hromník, slovenský rodák, který vystudoval v USA a v současné době žije v Jižní Africe. Ve svojí knize „Sloveni a Slovensko“, která vyšla ve slovenštině, se vrací až do dávné pohanské minulosti. Podle jeho výkladu předkové, které nazývá Slověni, úzce spolupracovali s jihoindickými Drávidy. Na základě řeči Drávidů tamilštiny vysvětluje pojmy jinak těžko vysvětlitelné. Píše, že Tatra je v tamilštině Bílý kopec, Fatra Červený kopec a Mátra Modrý kopec. Podle Cyrila Hromníka právě odtud, z jihu, putovali předkové dnešních Slováků za nebeskou spásou přes Fatru, tedy Turiec, „Zem v sebe poznaného Boha“ až po Tatru ke Kriváni, co je podle něj „Ohnivý štít“. Snad tím zde narážel na socialistický znak Slovenska, který se z pochopitelných důvodů nevžil. Marián Tkáč k výkladu Cyrila Hromníka poznamenal, že z tohoto pohledu je tradice bílo-modro-červeného trojvrší Tatry, Mátry a Fatry o hodně starší, jako příchod Konstantina a Metoděje na Moravu v 9. století. Pro Tiskovou agenturu Slovenské republiky Marián Tkáč uzavřel, že z hlediska státního znaku Slovenska je podle výkladu Cyrila Hromníka dřívější trojvrší, než patriarší kříž.

Podle výkladu Cyrila Hromníka by ovšem trojvrší mělo být bílo-červeno-modré, ale ono je modré.

Tak jako původ figury lva v českém znaku je daleko prozaičtější, než např. pověst o Bruncvíkovi, tak je dobré vrátit se i v případě slovenského znaku od legend zpět k heraldice a k Mariánem Tkáčem zmíněné hypotéze o reálném trojvrší a šířeji osvětlit, co napsal Mariánem Tkáčem jmenovitě nezmíněný RNDr. Tibor Králik z Univerzity Komenského v Bratislavě.

O patriarším kříži se traduje, že jej na Moravu údajně přinesli slovanští věrozvěstové Konstantin Filozof a Metoděj z Byzantské říše, kde se používal jako úřední znak císaře. Odtud se kříž měl šířit jako křesťanský symbol. Někdy se argumentuje, že do erbu se dostat nemohl, protože v době Velké Moravy neexistovala heraldika. To však neznamená, že neexistovaly znaky a symboly. Doba mezi prvními prapory a vexilologií, vědou o nich, je oproti znakům a heraldice nesmírná. Provinční standarty jsou doložené na břidlicové tabulce faraóna Narmera z I. dynastie 2900 let př. n. l., první látkové prapory, jak je známe dnes, máme také doloženy v Číně z r. 1122 př. n. l., přitom žádná vexilologie v té době také neexistovala, je to věda úplně nová.

Je sice pravda, že všechny závěsné křížky nalezené v archeologických lokalitách ve velkomoravském horizontu jsou jednoramenné, latinské, ovšem kříž vyobrazený na byzantském zlatém solidu císaře Teofila nalezeném na hoře sv. Klimenta je kříž patriarší.

Od konce 12. století začali patriarší kříž používat jako svůj panovnický erb uherští králové. Jednalo se o volný stříbrný patriarší kříž na červeném štítu a to střídavě s dalším erbem, totiž sedmkrát červenostříbrně děleným štítem, tzv. arpádovskými břevny.

Jsou zaznamenány i snahy o ukotvení patriaršího kříže, např. na pažitu nebo půdě, popř. kořeny, později jako podklad sloužila trojitá skála, než se od 14. století jako podklad pro patriarší kříž ustálilo trojvrší tvořené lomeným trojitým obloukem, který se od té doby používá nepřetržitě. Trojvrší mělo původně zlatou či stříbrnou tinkturu, později zelenou barvu, uvádí se, že až do roku 1848, s výjimkou již zmíněného vyobrazení na Coronelliho mapě Moravy z roku 1698 s barvou modrou.

Jedna z hypotéz praví, že původ patriaršího kříže v uherské heraldice sahá k Štěpánovi I. nebo dokonce až k jeho otci velkoknížeti Gejzovi I., pravnukovi Arpáda, zakladatele dynastie Arpádovců (nezaměňovat za krále Gejzu I. Uherského 1074-1077 ) a že měl být znakem Nitranského knížectví. Usuzuje se tak z neurčitého náznaku na minci knížete Gejzy I. z období kolem roku 970, kde ruka drží prapor s nezřetelným vyobrazením snad dvojramenného kříže. Patriarší kříž měl údajně zůstat v povědomí i po zániku Velké Moravy a mělo jít o znak vrchnosti a moci. Měl ho nadále používat uherský rod Arpádovců, kteří vládli na území někdejšího Nitranského knížectví, jako symbol svrchovanosti, ale i jako symbol území krajiny, se kterou byl historický spjatý. Jestliže byl kníže Gejza I. nitranským údělným knížetem, není vyloučeno, že by mohlo jít o původní vlajku Nitranska.

Do uherské heraldiky se patriarší kříž určitě dostal v období okolo roku 1190 za uherského krále Bély III. (1172 – 1196).

Béla III. delší dobu pobýval v Byzatské říši, kde díky zasnoubení s dcerou císaře Manuela I. Komnena Marií Komnenou, později zrušenému, byl dokonce dočasným kandidátem na byzantský trůn. Má se tedy za to, že si symbol patriaršího kříže mohl přivézt právě odtamtud. Podobný erb opět používal Béla IV. (1235 – 1270).

Erby s motivem dvojramenného kříže byly některým uherským městům udělovány již v od doby vpádu Mongolů do Uher (1241 – 1242).

Motiv patriaršího kříže se používal rovněž koncem 13. století a počátkem 14. století za vlády Štěpána V. (1270 – 1272), Ladislava IV. Kumána (1272 – 1290) a Ondřeje III. (1292 – 1301), posledního z dynastie Arpádovců.

Po vymření Arpádovců se na erbu uherského krále Ladislava V. (Václava III.) (1301 – 1305) pod patriarším křížem objevuje podklad se třemi oblouky, někdy také interpretovaný jako koruna.

Po odstoupivším Ladislavovi V. následující Ota III. Dolnobavorský jako uherský Béla V. (1305 – 1307) používal podobný erb, ale s poněkud zkrácenou spodní částí dříku patriaršího kříže.

Další uherský král Karel I. Robert z Anjou (1308 – 1342) zpočátku nepoužíval erb s patriarším křížem, snad proto, že Horní Uhry, kde již bylo zvykem patriarší kříž používat, zpočátku ještě neovládal. K tomu došlo až po smrti Matúše Čáka Trenčanského. Patriarší kříž však byl vyobrazen na velkých pečetích.

Erb s patriarším křížem se objevuje i na pečetích Ludvíka I. Velikého z Anjou (1342 – 1382), posléze i na pečetích Zikmunda Lucemburského (1387 - 1437), manžela dcery Ludvíka I. Velikého Marie z Anjou.

V Uhrách byl patriarší kříž již ustálený jako znak ne pouze uherských naddunajských území, ale jako symbol celého uherského království, tedy ne už jako osobní erb panovníka.

Později v uherském znaku přibyla na prostředním vrcholu zlatá koruna, z které patriarší kříž vyrůstá.

Tatra Fatra Mátra

Někdy počátkem 17. století, tedy výrazně později, než samotné trojvrší, vzniká legenda, která vysvětluje trojvrší jako tři uherská pohoří Tatra, Fatra, Matra, a to jako protiklad proti interpretaci arpádovských břeven v uherském znaku jako řek Dunaje, Tisy, Sávy a Drávy, doložené z 15. století.

Je evidentní, že tato umělá maďarská nacionalistická interpretace „Magyarország fontos hegyeivel“ nemůže souviset s původním významem tohoto symbolu. Tatra, Fatra a Mátra jsou pohoří, kterými se sice jednotlivé vrchy ve znaku na Slovensku označují, tato pohoří však jako jednotlivé vrchy v žádném případě nevidíme. Tento výklad horského pojetí působí také proti zákonům heraldiky. Základním principem heraldiky je vždy zobrazování konkrétní reálie, např. předmětu (loď), zvířete (lev, orel), hory (Zelená hora) atd., nikoliv abstraktní trojice celých velkých pohoří vzdálených několik set kilometrů. Tzn., že platí heraldická zásada, podle které znamení ve znaku musí být sice ve stylizované podobě, ale musí být zároveň jednoznačně jasné, o jaký objekt se jedná, tzn., že musí být lehce rozpoznatelný. Heraldická zásada tedy odporuje tomu, aby bylo možné nějaký oblouk považovat za konkrétní pohoří.

Tuto interpretaci neumožňuje považovat za odůvodněnou ani rodící se naturalismus 14. století.

V tzv. neheraldickém období v Uhrách v první třetině 14. století nastala po vymření Arpádovců nová politická situace. Během dynastických sporů si sídla nabyvší v tomto období charakteru plnoprávných měst volila vlastní symboly pro administrativní činnost, zejména pečetění písemností. Aby se vyhnula státnímu znaku, respektive erbu panovníka, který sloužil jako vzor některým starším městům, vybírala si tato města neutrální, neheraldický symbol – církevní motiv patronů kostelů. Tyto církevní motivy zobrazené na pečetích měst neodpovídají základnímu požadavku heraldické tvorby, nejsou stylizovanými zkratkami, čili nejsou znameními zastupujícími nebo symbolizujícími jistou skutečnost či událost. Naopak jsou vyobrazeními, která skutečnost víceméně věrně zachycují. Jestliže by bylo trojvrší pojímané v tomto duchu, muselo by být poměrně přesným zobrazením určité reálie a ne abstrakcí pohoří.

Počátek naturalismu související s pronikáním náboženských motivů do městskch symbolů by možná mohl nabízet vysvětlení podstavce pod křížem jako náboženského symbolu, ale různé podstavce se vyskytovaly i před neheraldickým obdobím (před rokem 1301). Z náboženské symboliky vychází názor, který považuje za nejreálnější vysvětlení trojvrší jako Golgoty, symbolizované jednou jako stupni, jindy trojvrším. Patriarší kříž se přitom vnímá jako kříž vzkříšení prostřednictvím Golgoty. Tato náboženská interpretace však nevysvětluje přeměnu stupňů na oblouky trojvrší ani proč by mělo trojvrší symbolizovat jeden vrch – Golgotu.

Výskyt stupňů pod křížem je možné dokumentovat pouze okrajově a útržkovitě. RNDr. Tibor Králik psal o vyobrazení knižní malby byzantského původu s jakousi hranatou formou trojvrší v Bauerově publikaci z roku 1983. Tato Bauerova byzantská ilustrace s pyramidálním trojvrším pocházející z roku 985 má ukazovat kříž umístěný na několikastupňové pyramidě na stole během ekumenického koncilu v Nikaii v roce 787. Na lavici mezi mezi sedícími církevními hodnostáři je kříž se dvěma rameny na podstavci připomínajícím malou třístupňovou pyramidu s plochým vrcholem. Jednotlivé stupně jsou jasně oddělené rovnoběžnými vodorovnými liniemi po celé délce stupňů a vytvářejí zřetelně tři poschodí. RNDr. Tibor Králik zmiňoval i podobný symbol, kříž, avšak jednoramenný, v apsidě kostela sv. Apolináře v Classe u Ravenny, vysvěceného v roce 585 v době, kdy spadala Ravenna pod byzantskou správu. RNDr. Králik jej interpretoval jako velký světlý kříž, snad zapuštěný do malého tmavého, údajně stredního širokého stupně, ze vzdálenějšího pohledu se pravděpodobně jevil jako podstavec tvořený dvěma rovinami, kdy nižší stupeň se sem již pro výšku kříže nevešel. Bližší pohled však prozrazuje, že kříž je umístěn nad latinským nápisem "salus mundi" (spása světa), nikoliv na podstavci.

V kostele sv. Ireny v Istanbulu se zachovala nástěnná malba jednoramenného kříže na podstavci tvořeném třemi stupni zvýrazněnými pouze v obrysu bez vodorovné linie oddělující jednotlivá poschodí. Malba je z doby kolem roku 750.

Tyto vzory podstavců pod křížem byly určitě známé i v západní a střední Evropě.

Jiný typ podložky pod křížem je možné nalézt na mincích.

Na zlatém solidu byzantského císaře Teofila (829 – 842) je vyobrazen patriarší kříž, pod nímž jsou tři úzké obdélníky seřazené nad sebou od nejdelšího vespod po nejkratší nahoře bezprostředně pod křížem. Mince s podobným motivem vydal východofranský král Ludvík II. Němec (842 - 867). Je na nich berličkový kříž, pod kterým jsou dva modifikované nestejně dlouhé vodorovné obdélníky s vyvýšenými horními rohy.

Byzancí se při tvorbě svého erbu zřejmě nechal inspirovat uherský král Ondřej III. (1290 - 1301), poslední Arpádovec, syn benátské matky, který byl vychovaný a jistou čas dobu žil v Benátkach, které stály za křížovou výpravou, která roku 1204 dobyla a vyplenila Konstantinopol. Jednou z možností je, že se Ondřej pravděpodobně v Benátkách seznámil s byzantskou kulturou na základě hojné válečné kořisti. Vztahy Uherska s Byzancí však byly v té době daleko bezprostřednější. Béla III. žil 11 let na dvore císaře Manuela I. Komnena (1143 - 1180), jehož zásluhou se stal uherským králem. Béla měl na byzantském dvoře zvláštní pozici. Jelikož oficiálním nástupcem uherského trůnu byl nejprve Štěpán, byl Béla pověřen zprostředkováním kontaktu s Byzantskou říší. Proto odjel do Byzance, kde se zasnoubil s Marií Komnenou, dcerou císaře Manuela I. Komnena, a přijal jméno Alexios. Roku 1165 byl jmenován oficiálním nástupcem byzantského trůnu. Císaři se však narodil vytoužený syn a Bélovi bylo jeho nástupnictví odňato a zasnoubení s Marií Komnenou anulováno. Novou Bélovou manželkou se tak stala v roce 1170 stala Anežka z Antiochie. Po smrti Bélova bratra Štěpána se její manžel Béla stal uherským a chorvatským králem. Společně se tedy vydali žít do Uher. Jeden z dalších císařů Izák II. Angelos měl zprvu s Bélou III. potíže, neboť ten využil smrti svého opatrovníka, císaře Manuela v roce 1180 k expanzi na úkor Byzance, ale ještě roku 1185 byla mezi Izákem a Bélou podepsána mírová smlouva, která byla zpečetěna sňatkem Izáka a Markéty–Marie, desetileté dcery uherského krále a Béla III. vrátil Byzanci srbské Pomoraví.

Další z císařů Andronikos II. Palaiologos (1282 - 1328) měl za první manželku Annu Uherskou z rodu Arpádovců, jednu z dcer uherského krále Štěpána V.

Erb Ondřeje III. má patriarší kříž umístěný na podstavci, na jeho středním vyšším stupni. Postranní stupně jsou v jedné rovině bez propojující vodorovné linie. Oproti střednímu stupni jsou asi dvakrát vyšší. Na vyobrazení denáru Ondřeje III. je kříž postavený na jakémsi obtížně identifikovatelném oblouku, resp. jeho části (pokud se nejedná pouze o zvláštní zakončení kříže). Zajímavější podstavec pod patriarší kříž si zvolila ve své pečeti manželka Ondřeje III. polská kněžna z rodu Piastovců a uherská královna Fenena Kujavská (1290 – 1295). Jedná se o tři skály, které už mají k trojvrší blíže jako stupně.

Tradice Svatoplukovy říše

Zachování určitých velkomoravských tradic je možné předpokládat ještě dlouhou dobu po rozpadu Velkomoravské říše a vymizení mocenské struktury dynastie Mojmírovců.

České legendy o zpustošení celé Velké Moravy po sporu mezi Mojmírem II. a Svatoplukem II. jsou značně nepřesné. Týkají se především dříve Svatoplukem I. Velikým dobytých jižních oblastí Svatoplukovy říše, jako např. Panonie a Korutan. V letech 898 a 899 sice Bavoři napadli Moravany, odvetou však byl útok jak Uhrů z Panonie, tak spojeným maďarsko-moravským vojskem od severu přes Dunaj. Další boje se týkaly především Uhrů a Bavorů. V roce 901 se usmířil Mojmír II. a Insanrik, který se k němu uchýlil, s Ludvíkem. Tento mír možná vyvolal v roce 902 útok Uhrů na Moravany, kde byli Uhři odraženi. Uhři byli poraženi Moravany i v roce 906.

Vliv Uhrů na území někdejšího Československa se více týkal jihozápadního Slovenska. Dříve neopevněné sídliště Mužla -Čenkov poblíž Štúrova bylo na přelomu 9. a 10. stol. opevněno hradbou s čelní kamennou zdí a předsunutým příkopem. Část opevnění byla spálena, avšak kontinuita osídlení nebyla narušena. Netknuta zůstala pozdně velkomoravská hradiska na Pohroní, např. Tlmače nebo Malé Kozmálovce. Starou Moravu totiž vzpomíná arabský písemný pramen z roku 942 jako souseda starých Maďarů. V době maďarského nájezdu do Španělska byl u Léridy zajat maďarský bojovník, který vypovídal, že na sever od sídel Maďarů leží město či země Morava.

Celé území dnešního Slovenska se do uherského státu začleňovalo postupně a jeho hlavní fáze se uskutečnila až na přelomu 11. a 12. století. Fakticky však až do konce 13. století existovala na různých místech Slovenska různě velká, stále se zmenšující obývaná území, která ležela mezi obrannými záseky Uherského království a jeho pozdější severní hranicí na Karpatech. Dokonce je možné oprávněně předpokládat, že před rokem 1000 patřila část slovenského území k přemyslovskému státu. Začátkem 11. století okupoval severní Slovensko polský panovník Boleslav Chrabrý a určitý čas rozšířil svůj vliv až po Dunaj a Tisu. Až v roce 1018, kdy se vzdal nároků na většinu území jižně od hřebenů Karpat ve prospěch Štěpána I., začalo se postupné přičleňování celého Slovenska k uherskému státu. Západní Slovensko bylo však ještě několikrát po dobu první poloviny 11. století okupováno českými vojsky. Na Slovensku je tak podle uherského Anonyma, jakož i podle Kosmy, možno považovat za jisté, že až do konce 12. století přetrvávala tradice Svatoplukovy říše i s autonomním postavením Nitranska. Důkazem toho je existence Nitranského vojvodství v rámci uherského království. Na druhé straně je třeba předpokládat, že vědomosti o Velké Moravě přenesli uprchlíci - zejména příslušníci nobility a klérus i do Bulharska, Čech, Polska a Německa. V tomto kontextu je pozoruhodné objevení se dvojramenného kříže na třech skalách právě na pečetidle manželky Ondřeje III., původem Polky.

Povodeň v 10. století

Staří Maďaři centra Velké Moravy na dnešním Slovensku nevyvrátili. Důkazem toho je přetrvávající kontinuita osídlení v pradávné Nitře, na Bratislavském hradě, na Děvíně i strážní hradiska na Děvínské kobyle. Pouze v Juru u Bratislavy se vzpomínají tři požáry, ovšem bez bližší chronologické souvislosti. Při vykopávkách se našly stopy přítomnosti nájezdníků, které však nebyly potvrzením úplného zničení velkomoravských center. Našel se však dvoumetrový nános sterilního písku, který zaplnil někdejší koryto řeky Moravy. Nános bez jakýchkoliv mezivrstev musel vzniknout ve velmi krátké době, pravděpodobně při katastrofické povodňové vlně, která přišla někdy na začátku 10. století a změnila celý ráz krajiny. Původně totiž Pomoraví nebylo bažinatým územím a v dobách Velké Moravy panovalo teplé klimatické období. Dokazují to mimo jiného paleobotanické analýzy, podle kterých na březích Moravy rostly dřeviny jako dub, jilm a jasan, které jsou vázané na půdy jen zřídka zaplavované vodou, tj. situované výše nad hladinou vody v řece (na rozdíl od vrbovo-topolových lužních lesů). I poněkud přehánějící Dějiny Maďarů P. Magistra zvaného prostě Anonym, nejspíš notáře krále Bély II., tedy někdy z 2. poloviny 12. století, s časovým odstupem píše o obsazení velkomoravských hradisek na území dnešního Slovenska, ale při opise postupu starých Maďarů na západ píše, že se dostali až k řece Moravě, k hradu jménem Sárvár (tj. hrad v bažinatém území), ale toho se nezmocnili. To by mohlo odpovídat lokalitě Valy u Mikulčic, které byly Maďary rozvráceny, ale neobsazeny.

Trojvrší importované ze západu

RNDr. Tibor Králik z bratislavské Univerzity Komenského se již před časem zabýval historií slovenského znaku a pátral po původu trojvrší. Ve svém článku psal: „Zdá se, že vlastní trojvrší bylo přinesené do Uherska ze západu - z Čech. Jako první ho použil v uherském státním znaku Václav III., syn českého krále Václava II., který při korunovaci za uherského krále přijal jméno Ladislav V. (1301 - 1305). Dvojitý kříž v jeho erbu stojí na středním oblouku trojvrší, které se někdy interpretuje i jako koruna. Následník odstoupivšího Ladislava V. Otto Bavorský (1305 - 1307) používal podobný erb, ale s dolní částí dříku kříže výrazně zkrácenou. Další panovník Karel I. Robert z Anjou (1308 - 1342) nepoužíval erb s dvojramenným křížem ani samostatně ani na trojvrší. Možná i proto, že Horní Uhersko, tradičně reprezentované dvojitým křížem, neovládal v době nástupu na trůn, když se rozhodovalo o státním erbu (dvojkříž je však na velkých pečetích). V té době byl totiž neomezeným pánem převážné části západního a středního Slovenska oligarcha Matúš Čák. Erb s dvojitým křížem na trojvrší se opět objevil až na pečetích Ludvíka Velikého (1342 - 1382), následníka Karla Roberta a později i na pečetích Zikmunda Lucemburského (1387 - 1437).“

Dále se Dr. Tibor Králik vracel k událostem kolem českého krále Václava III., tedy dříve uherského krále Ladislava V. O podmínkách jeho nástupu na uherský trůn jelo rokovat poselstvo v čele s jedním z nejvýznamnějších uherských oligarchů Matúšem Čákem Trenčanským přes Trnavu, Bukovským průsmykem přes Malé Karpaty a dále přes Senici a Holíč do Hodonína, kde se setkalo s českým panovníkem Václavem II. a jeho jedenáctiletým synem. Toutéž cestou jel průvod s Václavem ochraňovaný vojskem Matúše Čáka přes území Slovenska na korunovaci do Stoličného Bělehradu (dnešní Székesfehérvár). Tato cesta, od poloviny 14. století nazývaná Česká cesta, byla významnou komunikací, kterou lidé používali od nepaměti, ať už v době míru jako kupeckou stezku nebo v době válečné na přesuny vojsk. Nesmírný význam měla v dobách Velké Moravy, kdy tvořila osu Mojmírovské říše jako spojnice dvou mocenských center Velké Moravy: některého ze dvou center dolního Pomoraví a Nitranska. Její trasa vedla z Nitry k vážskému brodu u hradu Šintava a odtud přes Trnavu, Trstín, Bukovským (Biksádským) průsmykem Malými Karpatami do Prieval a dále přes Jablonici a Senici do velkomoravských středisek na jižní Moravě. Směrem k jihu vedla přes Ostřihom na Balkán a dále až do Byzance. Spojnice Ostřihom - Trnava - Morava byla nejvýznamnější komunikací i v 10. - 12. století. Význam této obchodní trasy spojující západní Evropu s Balkánem ještě vzrostl po roce 1335, když Karel I. Robert z Anjou uzavřel spojeneckou smlouvu s Lucemburky a dohodli se na odklonění obchodní dunajské cesty, obejítí Vídně přes Bukovský průsmyk.

Trojvrší jako na promítacím plátně

Dr. Tibor Králik se domníval, že trojvrší mělo být výrazným orientačním bodem na významné kupecké cestě a toto reálné trojvrší hledal někde na trase mezi Čechami a Nitrou. Za toto trojvrší považoval geomorfologický útvar vypínající se z roviny a označující polohu Nitry, nad kterou tvoří dominantu jižní část pohoří Tríbeč, stojící relativně odděleně od ostatního pohoří, která se z určitého úhlu pohledu zhutňuje do podoby asymetrického trojvrší s vrcholy Žibrica, Zobor a Pyramida. Severní, od Zoboru poměrně vzdálená Žibrica se při postupu směrem k Nitře dostává zdánlivě stále blíže k němu, až s ním splývá jakoby levý vrchol, ač trochu více oddálený, než pravý. Jižní předvrchol Zoboru - Pyramida - tvoří pravou část trojvrší. Teda Žibrici, Zobor a Pyramidu je vidět při pohledu z významného úseku České cesty jako trojvrší, ač mírně asymetrické, ale je možné rozeznat tři vrcholy se středním, o něco vyšším Zoborem. Dr. Tibor Králik se domníval, že tento útvar nemohl uniknout pozornosti našich předků, kteří věnovali pozorování krajiny přece jen víc pozornosti, než dnešní populace, a využívali orientační body v krajině k určování směru a vzdálenosti. Na Zoboru bylo v době velkomoravské útočištné hradiště opevněné již v době bronzové a starší železné. Samotný název vrchu Zobor má původ ve slově sbor - zbor. Je možné, že na důležitých strategických bodech Velké Moravy existovala shromaždiště, nazývaná rokoš (i rákoš), anebo sbor - zbor.

Kopce, které se jeví z určitého pohledu jako trojvrší, by se určitě našly v krajině i jinde. Například při pohledu z Povážské nížiny u Piešťan je vidět skupinu kopců jako tři kopce vedle sebe směrem k Bukovskému průsmyku v Malých Karpatech. O přibližně 5 kilometrů jižněji jsou však již dva kopce v zákrytu a skupina kopců se jeví jako dvojvrší, aby se o dalších asi 5 kilometrů jižněji jevila jako kopce čtyři. O dalších asi 5 kilometrů všechny kopce splynou v jeden masív.

Jako zajímavost, která též může mít svůj význam, je možné uvést znak města Skalice s dvojramenným křížem na trojvrší. Historickou předlohou znaku je pečetidlo, doložené z 15. století, které se však formou svého kruhopisu hlásí do 14. století. Sám obsah skalického znaku je však ještě starší, když vychází z podoby starší varianty uherského státního znaku z doby před rokem 1301. Znak Skalice má trojvrší jako jediný ze znaků slovenských královských měst, která v rámci privilegií dostala ve druhé polovině 13. století v období po tzv. tatarském vpádu od panovníka právo používat znak odvozený od královského (státního) znaku, v té době pozůstávajícího z dvojramenného kříže. Skalica leží pouze 6 km od Holíče, ktorým procházela Česká cesta do Hodonína. V letech 1311 - 1312 vlastnil hrad Holíč vedle jiných hradů na Záhoří (Branč, Korlátka, Šaštín, Plavecký hrad) a hradu Veselí nad Moravou Matúš Čák. Netřeba asi připomínat, že se v zemi Matúše Čáka a předtím v pohraničním Nitrianském vojvodství mohlo zachovat hodně z velkomoravských tradic. Poddaní a drobná šlechta v jeho državě byli převážně slovenského původu a jeho příbuzenské svazky s moravskou šlechtou s sebou přinášely styky Slovenska se sousední Moravou. A ty se realizovaly i Českou cestou. Dr. Tibor Králik se domníval, že vrcholy Žibrica a Zobor s Pyramidou mohly být tím předobrazem, z kterého mohly vzniknout různé obměny trojvrší a později upadl v zapomnění. Úvaha Dr. Tibora Králika o dominantě nad sídlem Svatoplukovým však není ojedinělá.

Nad Svatoplukovým sídlem, ale už ne tím nitranským, ale veligradským, se vypíná také výrazná dominanta, jak jinak, než ve tvaru trojvrší. Toto veligradské trojvrší se však nemusí nikterak hledat. Je populární již od nepaměti a je určitě zajímavé, že na každém z oněch tří vrchů trojvrší, které se takto jeví hned z celého širokého zorného úhlu od jihu až východu, leželo hradiště různých kultur. Nejmenují se však Tatra, Fatra a Mátra, ale Holý kopec, Buchlov a Modla.

Severní až západní obzor někdejšího mocenského a duchovního centra Království Moravanů, jak Velkomoravskou říši jmenují soudobé prameny, lemují zalesněné kopce Chřibů a chrání přístupy do údolí jako dokonalá přírodní hradba. Panoramatu dominuje charakteristické trojvrší, které lze pozorovat z mnoha stran jako výrazný a nezaměnitelný orientační bod na dálkové obchodní trase od Jadranu k Baltu, tzv. Jantarové stezce. Tyto tři kopce jako tři přírodní majáky z dálky oznamovaly blízkost hlavního města velké říše, ve kterém se každý měsíc po tři dny konaly trhy.

Dr. Tibor Králik už byl informován o tom, že v okolí Uherského Hradiště se traduje, že tato dominanta nad metropolí Království Moravanů zakotvila v povědomí nejen kupeckých karavan, ale zejména místního obyvatelstva a jeho potomků natolik, že se dokonce dostala do znaku, který dnes používají na Slovensku a v Maďarsku.

Tato tradice byla před časem zmíněna i v televizních zprávách s poznámkou, že na Slovensku je tato z jihovýchodní Moravy pocházející tradice považována za bajku. Naproti tomu na Uherskohradišťsku se to „ví“. Tuto tradici však nepotvrzuje žádný písemný doklad. Pokud by ovšem tato tradice měla racionální jádro, znamenalo by to, že by Slovensko a Maďarsko mělo ve znaku symbol, který může pocházet z doby velkomoravské. Pokud by se tedy hledala nějaká symbolika, tak se tu nabízí symbolika velkomoravské tradice.

Znaky zemí i měst byly sesbírány v známkovém albu Znaky Republiky Československé mariánskolázeňské společnosti Káva Hag a. s./Kaffee Hag, A. G. (obrázky převzaty ze stránek Coffee Hag albums: https://www.heraldry-wiki.com.)

Závěr

Otázka původu slovenského znaku tedy zůstává otevřená a tradice z okolí Starého Města a Uherského Hradiště, někdejšího Veligradu, je jen dalším kamínkem do mozaiky o možném původu trojvrší. Badatelům pole působnosti zůstává volné.

Literatura

• RNDr. Tibor Králik: Slovenské trojvršie (článek na webových stránkách "Národný inštitút Francois Marie Voltaire")

Externí odkazy

Slovenské trojvršie

Chřiby – hory lidí a mýtů