MORAVA

Zde Olomúc, kde Jaroslav byl potřel Tatar vrahóv dav; zde Moravan vždy k boji stál, když ve zbraň volal jeho král! (Václav Novotný, moravský a český historik, 19. a 20. stol., text 3. sloky moravské hymny)

Z Rukopisu královédvorského

Jaroslav

Zvěstuju vám pověst veleslavnú

o velikých pótkách, lútých bojéch.

Nastojte i ves svój um sbierajte,

nastojte, i nadivno vám sluchu!

Ve vlasti, kdě Olomúc vévodí,

jesti tamo hora nevysoká,

nevysoká, Hostajnov jéj imě.

Máti Božia divy tamo tvoří.

Dlúho vlasti náše v mířě biechu,

dlúho obih mezi ludem ktvéše,

ne ot vzchoda v zemiech búřia vstáše,

vstáše dceře dle taterska cháma

juž křestěnští ludé pro kamenie,

pro perly i pro zlato zabili.

Lepá Kublajevna jako luna

uslyše, že vlasti na záchodě,

v siechže vlastech luda mnoho žive.

Otpravi sě poznat nravóv cuziech.

Na nohy tu skoči junóv desět

i dvě děvě ku próvodu jejé.

Nahrnuchu, čeho třeba bieše,

i vsedachu vsi na ručie koně

i brachu sě, kamo slunce spěje.

Jako zora po jutru sě sieje,

kehdy nad mrkavy šumy vznide,

tako sě dci Kublajeva cháma

rozenú i strojnú krású sieše.

Obvlečena bě vsia v zlatohlavě,

hrdlo, ňadra rozhalena jmieše,

věnčena kameniem i perlami.

Diviechu sě Němci kráse také,

záviděchu bohatstvo jéj velím,

střěžechu jéj púti jejé dráhu,

vypadnuchu na ňu mezi dřěvy,

zabichu ju i pobrachu sbožie.

Když sě slyše Kublaj, chám taterský,

če sě sta se dcerú jeho drahú,

sebra voje se vsěch vlastí valných,

tieže s voji, kamo slunce spěje.

Slyšechu to králi na záchodě,

ež chám spěje na ludné jich vlasti,

srotichu sě druhý ke druhému

i sebrachu prevelikú vojsku

i tažechu polem protiv jemu.

Na rovni(sě) valnéj položichu,

položichu i cháma zdě ždáchu.

Kublaj káže vsěm svým čarodějém,

hadačém, hvězdářém, kúzelníkóm,

aby zvěstovali uhodnúce,

kteraký by konec boj jměl vzieti.

Sebrachu sě naliť čaroději,

hadači, hvězdáři, kúzelníci,

na dvě straně kolo rostúpichu

i na dlí trest črnú položichu

i ju na dvě pólě rozcepichu.

Prvéj póle "Kublaj" imě vzděchu,

vteréj póle "králi" imě vzděchu,

vetchými slovesy nad sim vzpěchu.

Počechu třti spolu vojevati,

i tresť Kublajeva svícezíše.

Vzradova sě mnostvie vsěho luda,

prokní teče ruče koněm svojím

i do řad sě voje postavichu.

Křěstěné ni světi neiměchu

i hnachu bez uma v řady pohan

s takú pýchú, jakú sílu jměchu.

Tu sě prvý boj v hromadu srazi.

Střěly dščichu jako přieval s mrakóv,

oščepóv lom jako rachot hroma,

blsket mečév jako oheň búřě.

Obě straně jarobujnú silú

druha druzě postúpati bráni.

Pohany juž mnostvie křěsťan hnáše

i juž by jim byli odoleli,

by nepřišli čaroději v nově,

přinesúce ty třti rozcepené.

Tateré sě vele zapolechu,

na křěsťany lúto vyrazichu,

tako krupo je po sobě hnachu,

že je jak zveř plachý rozprnuchu.

Tu ščít leže, tu helmice drahá,

tu kón vleče v střemnech vojevodu,

tu sien ješutno v Tatary teče,

ande milosrdie pro Bóh prosi.

Tako Tateré sě roznojichu,

vz křěsťany daň četnú položichu;

dvě králevstvě sobě podmanichu;

starý Kyjev i Nový Hrad prostran.

V zkořě roznosi sě hořě v zemiech.

Po vsěch vlastech lud sbierati stanú,

postavichu čtyřie valné voje,

obnovichu vrastvie s Tataríny.

Tateré sě hnuchu v pravú stranu.

Jak mrak črný, kehdy ledem hrozí

posúti úrody tučných polí,

tako by roj slyšán ot daleka.

Naliť Uhřie v setniny sě shlukú,

naliť oruženi s nimi střětnú;

a v ješut by chrabrost, udatenstvie,

v ješut vsě jich drzostné vspieránie.

Srazúce Tataré střědem v řady,

rozprnuchu vsě jich voje četné,

poplenichu vsě, če v zemi bieše.

Otstúpi naděja vsě křěsťany

i by hořě hořia vsěho věcše.

Vzmodlichu sě Bohu žalostlivo,

by je spásal sich Tatar zlostivých:

"Vstaň, ó Hospodine, v hněvě svojem,

sprosť ny vrahóv, sprosť ny stíhajúciech!

Potlačiti chtějú dušu nášu,

oklučúce ny vňuž vlci ovce.

Prvý boj nám stracen, stracen vterý!"

Tateré sě v Polsce rozložichu,

blize bliz poplenichu vsě vlasti,

dodrachu sě lúto k Olomúcu.

Bieda vstane tužšia po krajinách,

niče neby prosto přě pohany.

Váleno den, váleno den vterý,

vícestvie sě nikamo nekloni.

Aj, ta rozmnožie sě Tatar mnostvie,

jak sě množie večerní tma v jeseň.

I u povodňu sich Tatar lútých

kolébáše se voj křesťan,

úsilno sě drúce k siemu chlumku,

na němž Máti Božia divy tvorí

"Vzhóru, bratri, vzhóru", vola Vněslav,

uderi svým mečem na ščít střiebrn

i chorúhvú výš nad hlavú toči.

Vsě sě vzmuži, vsě v Tatary vnoči.

Srazichu sě v jednu sílu silnú,

vyrazichu jako oheň z země

tamo k chlumku i z Tatar přěmnostvie.

Zpátečními kroky chlumkem vzhóru,

na podchlumí v šíř sě rostúpichu,

k spodu súžichu sě v ostrú hranu,

v pravo, v levo pokrychu sě ščíty

vz ramena vložichu bystrá kopie

druzí prvým, tako druhým třětí.

Mraky střel tu s hory na Tatary!

V tom temná noc posula vsiu zemiu,

rozvali sě k zemi i k oblakóm

i zapřieti zraky zapolena

i křěsťan i Tatar protiv sobě.

V husté tmě křěstené náspy vrrhú,

náspy zakopané kolkol vrcha.

Když na vzchodě jutro počínáše,

pozdviže sě vesken tábor vrahóv.

Tábor sien bě strašný kolkol chluma

až do nedozíráma daleka.

Na ručiech tu koniech vňuž hemzechu

nosúce na kopiech napíchané

hlavy křesťan vzvýš k chámovu stanu.

Shluče sě tu mnostvie v jednu sílu,

zamieřichu vsici v jednu stranu

i mknuchu sě prudko vz chlumek vzhóru

i vzúpichu skřěkem vsěstrašivo,

ež sě hory doly rozléhaly.

Křěstené na náspech vsudy stáchu,

Máti Božia dodáše jim chrabrost.

Napínáchu ruče tuhy luky

i mácháchu silno ostré meče.

I by Tatarovóm ustúpati.

I vzjetři sě národ Tatar lútých,

zamiesi sě chám jich krutým hněvem.

V třie prúdy sě rozstúpi ves tábor

i hnachu třmi prúdy lúto vz chlumek.

Křěstěné skácechu dřěves dvadset,

vsěch dva desět, če jich tamo stáše,

přivalichu klády po kraj násep.

Juž juž Tateré sě v náspy hnachu,

skřěkem řvúce až do oblak strašno,

juž sě jechu náspy rozkotati.

I svalichu s násep klády mocné.

Sie smačkachu Tatary jak črvy,

sdrtichu je ješče vz dál na rovni.

I by bojeváno dlúho kruto,

až noc temná konec bojém sdieše.

Pro Bóh, aj, nastojte! Slavný Vněslav,

slavný Vněslav sražem s násep šípem.

Krutý žel tu teskné srdce rváše,

trapná žízn útrobu kruto smahše,

sprahlým hrrdlem lzali rosnú trávu.

Večer tich tu projde na noc chladnú,

noc sě proměníše v jutro šero

i v táboře Tatar klidno bieše.

Den sě rozhořieva na poledne,

křěstené padáchu trapnú žízňú,

vypražená ústa otvieráchu,

pěvše chrapavě k Mateři Božiej.

K něj svá umdlá zraky obracechu,

žalostivo rukama lomichu,

ot země do oblak teskno zřěchu.

"Nevzmožno nám déle žízňú tráti,

nevzmožno pro žízn vojevati.

Komu zdravie, komu drah živótek,

tomu v Taterech milosti ždáti."

Tako řěchu jedni, tako druzí:

"Trapněje shynúti žízňú meča,

v porobě nám bude vody dosti!

Za mnú, kto tak smyslé", vece Věstoň,

"za mnú, za mnú, koho vy žízn trápí!"

Tu Vratislav jak tur jarý skoči,

Věstoňa za silně paži chváti,

die: "Prorado, skvrno křěstan věčná,

v záhubu chceš vrci dobré ludi?

Od Boha na milost ždáti chvalno,

ne v porobě ot svěřepých Tatar.

Neroďte, bratře, spěti v pahubu!

Přětrpěchom najlútějej vedro,

Bóh ny sílil v rozháralé póldne,

Bóh nám sešle pomoc úfajúcím.

Zastyďte sě, mužie, takých řěčí,

ač sě hrdinami zváti chcete.

Pohynem li žízňú na siem chlumce,

smrt sě bude Bohem zaměřěna;

vzdámy li (sě) mečém našich vrahóv,

sami vražbu nad sebú spáchámy.

Mrzkost jest poroba Hospodinu,

hřiech v porobu samochtiec dáti šíju.

Za mnú poďte, mužie, kto tak smyslé,

za mnú přěd stolec Mateře Božiej!"

Jide za niem mnostvie k kaple světéj:

"Vstaň, ó Hospodine, v hněvě svojem

i povyš ny v krajinách nad vrahy!

Vyslyš hlasy k Tobě volajúce!

Oklúčeni smy lútými vrahy.

Vyprosť ny z osidl krutých Tatar

i daj svlaženie útrobám našim!

Hlasonosnú oběť Tobě vzdámy.

Potři v zemiech našich nepřátely,

shlaď je u věk a věky věkoma!"

Aj, hle na vznojeném nebi mráček,

vzdujú větři, zahuče hrom strašný,

chmúráše sě tuča po vsěm nebi,

blsky raz raz bijú v stany Tatar,

hojný přieval pramen chlumský zživi.

Minu búřia. -- Voje v řady hrnú

ze vsěch vlastí, ze vsěch krajin země.

K Olomúcu chorúhvi jich vějú,

těžcí meči po bocéch jim visá,

plní túli na plecech jim řěchcú,

jasní helmi jim na bujných hlavách

i pod nimi ručí koni skáčú.

Vzezvučali hlasi rohóv lesných,

uderily zvuky bubnóv břěskných.

Naliť srážajevě straně obě,

podvíhaje sě mhla ote pracha.

I by pótka krutá posledněje.

Vznide chrest i drnket ostrých mečév,

vznide syket kalených střěl strašný

lom oščepóv, rachet kopí bystrých.

I by klánie, i by porubánie,

i by lkánie, i by radovánie!

Krev sě valé jak bystřiny dščevy,

mrch tu ležéše jak v lese dřievie.

Siemu hlava na dvé rozcepena,

siemu srubeně stě ruce obě,

sien sě kotie s ořě přě druhého

i sien zeřivý své vrahy mlátí

jak po skalách lútá búřia dreva,

siemu v srdce po jilce meč vtasí

i siemu Tatarín ucho střieže.

Uh, by ryk, sténánie žalostivo!

Křěstěné počechu utiekati,

Tateré je lútým davem hnáti.

Aj, ta Jaroslav jak orel letě:

tvrdú ocel na mohúcéch prsech,

pod ocelí chrabrost, udatenstvie,

pod helmiciú velebyster věhlas.

Jarota mu z žhavú zrakú pláše,

rozkacen hna jako lev drážlivý,

když mu teplú krev sě udá zřéti,

kehdy nastřělen za lovcem žene;

tako zlútí sě, vz Tatary trčí.

Češie za niem jako krupobitie.

Vrazi kruto na Kublajevica,

i by pótka ovsěm velelútá.

Srazista sě oba oščepoma,

zlomista je oba velím praskem.

Jaroslav ves ve krvi s ořem sbrocen

mečem Kublajevica zachváti,

ot ramene šúrem kyčlu protče,

takož spade bezduch mezi mrchy.

Zarachoce nad niem túlec s lukem.

Uleče sě ves lud Tatar lútých,

otmetáše dřevce séhodlúhé,

palováše tu, kto téci móže

tamo otkad slunce jasno vstává.

I by prosta Haná Tatar vrahóv.

Rukopisy královédvorský a zelenohorský (RKZ) – padělky nebo staročeské památky?

Historie.cs: Jen když nejsi Hanka!

Král Ječmínek a bitva pod Hostýnem

Hledači času - Šifra mistra Hanky