MORAVA

Dějiny nás učí, kde nedělat chyby (Ladislav Hoberlant, český spisovatel 21. stol.)

baron JUDr. Alois Pražák, svobodný pán

(* 21. února 1820 Uherské Hradiště, † 30. ledna 1901 Vídeň) významný moravský šlechtic, právník a politik, nejvýznamnější reprezentant Moravy ve druhé polovině 19.století.

Život

Alois Pražák se narodil 21. února 1820 v Uherském Hradišti v zámožné měšťanské římskokatolické rodině Augustina Pražáka (měšťanem od 15. 10. 1806) a jeho ženy Johanky. Vyrůstal s pěti sourozenci – bratrem Augustinem, který však tragicky zahynul ještě jako student (otrava kysličníkem uhelnatým), a sestrami Annou, Rozálií, Karolínou a Amálií. Jeho otec vlastnil koželužnu, dvě usedlosti s pololánem ve Starém Městě a vinohrad v Mařaticích. Matka pocházela z italského rodu Pogliesů. Její předkové se v Hradišti usadili na přelomu 16. a 17. století. Rodině Pražáků patřil dům na Mariánském náměstí. Obě rodiny, Pražákova i Pogliesova, patřily ve městě k velmi váženým, přestože rod Pražáků nepatřil k starousedlým. Augustin Pražák zastával ve městě řadu čestných úřadů.

Do Uherského Hradiště přišel děd Aloise Pražáka z Tábora. Jméno Pražáků, které přijali za své, je odvozeno od Prahy, (kde však nosili jméno Srbský), kam přišli jejich předkové snad v 16. století až z Chorvatska.

Otec Augustin Pražák byl poměrně zámožný a protože sám byl absolventem několika tříd gymnázia, druhorozeného Aloise se rozhodl dát na studia. (S prvorozeným Augustinem počítal, že po vyučení převezme otcův rodinný podnik). Podle otcova mínění se Alois na řemeslo ani moc nehodil, neboť v mládí prodělal těžký zánět pobřišnice a jen zázrakem se uzdravil. Byl proto považován za fyzicky slabého a neduživého.

Vzhledem k tomu, že Uherské Hradiště mělo v 19. století německý ráz, navštěvoval Alois školy německé. Uměl však dobře mluvit česky, neboť tak se v rodině s dětmi mluvilo. Číst však česky tehdy ještě neuměl. V deseti letech studoval v Kroměříži piaristické gymnázium. Nebyl sice vynikajícím žákem, ale jako milovník přírody vynikal botanickými znalostmi též zásluhou prof. Wintra. V šestnácti letech studoval filozofii v Brně. Jeho učiteli byli topograf Řehoř Volný, profesor historie a filologie, a spisovatel František Matouš Klácel, profesor filozofických věd. Jejich zásluhou se v mladém Pražákovi „vyvinul cit pro studie estetické a historické a láska k národu“. Od října r. 1838 studoval Alois Pražák v Olomouci na právnické vysoké škole, kde tenkrát přednášeli prof. dr. Scari vědy politické a statistiku a dr. Helm právo občanské. Tady se stýkal s rodinou strýce a tety (matčiny sestry) Fanderlíkových, kteří jej podporovali na právnických studiích (neboť otec ztratil při požáru velkou část majetku a nemohl jej podporovat tolik, co dříve). Alois si též přivydělával soukromým vyučováním. Na studiích se probouzely jeho vlastenecké city (jeho moravanství bylo zprvu orientováno spíše německy, neboť byl samotář, vzdělán v německém jazyce a neměl ani mnoho příležitostí s někým kloudně promluvit česky) a teprve díky vlivu vyučujících dr. Bočka a profesora Aloise Vojtěcha Šembery se prohluboval jeho zájem o češtinu. Po ukončení právnického studia v r. 1842 nastoupil Alois Pražák praxi u olomouckého magistrátu. Na jaře roku 1844 dosáhl Alois Pražák titul doktora práv a po dobu tří let byl „koncipistou“ (koncipientem) u brněnského advokáta dr. Dudezya. Nejprve však sám spíše než o advokátské praxi uvažoval o kariéře v zemských či státních službách a chybělo málo, aby zakotvil jako úředník finanční prokuratury v Haliči. Na počátku roku 1848 si otevřel v Brně na rohu Velkého náměstí (dnes nám. Svobody) a Kobližné ulice vlastní „veřejnou agenturu“ (napůl advokátní, napůl úřední kancelář).

V roce 1849 stál JUDr. Alois Pražák u zrodu Národní jednoty svatých Cyrila a Metoděje v Brně, pozdější Matice moravské. Obdobně se podílel na založení Besedy, pozdějšího (od r. 1861) Filharmonického spolku Beseda česká.

V roce 1850 se dr. Pražákovi podařilo dosáhnout potvrzení místa advokáta zapsaného v advokátní komoře. To zase na oplátku pomáhal jeho o 19 let mladšímu bratranci JUDr. Josefu Fanderlíkovi mladšímu, významnému moravskému politikovi, rovněž poslanci moravského zemského sněmu, když působil v Brně a v Uherském Hradišti.

28. srpna 1850 měl JUDr. Alois Pražák na sv. Hostýně svatbu s Antonií, dcerou olomouckého tiskaře a nakladatele Skarnitzla, s níž se seznámil v době olomouckých studií na právnické fakultě. Byla rodem i výchovou Němka, ale naučila se tak dobře česky a působila v českojazyčných spolcích, že by v ní Němku hledal málokdo. Manželé Pražákovi bydleli nejprve v Offermanově ulici u Ferdinandových hradeb (dnešní Bašty, roční nájem 400 zlatých, později 500), později na Zelném trhu, kde měli také rozsáhlou zahradu. Zde se jim narodily čtyři děti – synové Vladimír, Jaroslav a Otakar a dcera Marie.

Dr. Pražák se nadále věnoval advokacii a získal brzy jméno jednoho z nejobratnějších advokátů na Moravě. Býval proto často volen do správních rad různých průmyslových závodů (např. šlapanického cukrovaru). Byl právním zástupcem mnoha příslušníků moravské šlechty, např. knížete Hugo Salma, hrabat Karla a Jindřicha Haugviců, hraběte Albrechta Kounice, Aloise Serenyiho a jiných. Kromě toho byl stále činný v Matici moravské.

Ve druhé polovině roku 1854 a v prvních měsících r. 1855 byl dr. Pražák nemocen. Domníval se, že trpí mozkovou chorobou. Byl však zřejmě pouze přepracován a byl mu doporučen klid, dovolená a veselá mysl. V r. 1854 pobýval na léčebném pobytu v Meranu. Potom však dr. Pražák odpočíval poměrně aktivně. Vzpomněl si na svou lásku k horám a podnikal cesty za poznáním po Evropě a túry po Alpách. Protože byl i zaníceným nimrodem, najal si s několika brněnskými advokáty honební revír v okolí Brna. Pomalu se vracel k práci a od r. 1860 se opět věnoval veřejným událostem.

Když v 60. letech přesídlil do Vídně, předal advokátní kancelář v Brně dr. Šromovi, do té doby působícímu v Uherském Hradišti. S dr. Šromem, s bratrancem dr. Fanderlíkem, advokátem v Olomouci, s dr. Mezníkem, svým stálým zpravodajem z Prahy, s kroměřížským advokátem Kozánkem a dalšími byl v neustálém kontaktu.

Politická činnost

JUDr. Alois Pražák se stal výraznou osobností, která významným způsobem zasáhla do politického dění v rakouské monarchii.

Jeho politická kariéra začala revolučním rokem 1848. Vždy si uvědomoval svůj slovanský původ a především své moravanství. Když byl povolán do moravského stavovského sněmu, rád toto pozvání přijal. Po pádu kancléře Metternicha byl totiž zvolen poslancem zemského sněmu Markrabství moravského (i se svým otcem, který se však mandátu záhy vzdal), kde ihned vynikl nad jiné jako skvělý řečník. Jeho životopisec Libor Vykoupil jej charakterizuje následovně: „Mluvil vždy věcně a klidně, vyjadřoval se k širokému spektru problémů a byly mu svěřovány stále významnější referáty. Vynikajícím způsobem se zúčastnil rozpravy o obeslání či neobeslání frankfurtského sněmu.“ Moravští poslanci sympatizovali s listem Františka Palackého z 11. dubna 1848 o odmítnutí českých poslanců se sněmu zúčastnit. Na rozdíl od Palackého na českém sněmu zastával Pražák obeslání s podmínkou, že Rakousko si udrží své postavení mimo Německo. Z obavy o samostatné postavení Rakouska však nakonec zvítězilo stanovisko frankfurtský sněm neobeslat. Z Moravy tedy odjelo do Frankfurtu pouze 13 poslanců německé národnosti.

Jako moravský vlastenec se však Alois Pražák 14. dubna 1848 výrazně zasloužil o odmítnutí návrhu českých politiků spojit země Koruny české v jeden celek a rovněž sloučit jejich zemské sněmy. Právě na půdě moravského zemského sněmu vystoupil Alois Pražák s takovou razancí proti politickému a organizačnímu splynutí Moravy s Čechami, že dokázal rozhodující měrou ovlivnit i názor ostatních poslanců (72 poslanců bylo pro, pouze 6 bylo proti). Návrh na spojení obou zemí byl zamítnut slovy poslance Cibulky: „Češi jsou nám bratři a přátelé, ale musíme pevně držeti od mnoha staletí zachovanou samostatnost a nezávislost.“ Alois Pražák měl eminentní zájem na tom, aby si Morava v 19. století jako jedna ze zemí Koruny české zachovala vlastní zemský sněm a nadále byla v rámci habsburské monarchie suverénním politickým subjektem. Pod Pražákovým vedením uskutečňovala Morava vlastní národní politiku, nezávislou na politice staročeské, reprezentované Františkem Ladislavem Riegrem. (Zklamaní čeští politici tak sklidili plody své poněkud velkopanské politiky, když se domnívali, že proti jejich návrhům nelze mít jakýchkoliv námitek. Dr. Pražák později prohlásil, že přes sympatie k Čechům byl natolik Moravanem, že k jinému závěru ani dojít nemohl). Tak jako dr. F. L. Rieger v Čechách byl mluvčím Čechů, tak na Moravě dr. A. Pražák se stal vůdcem a mluvčím Moravanů. Oba byli uznávanými politickými autoritami ve svých rodných zemích.

Dne 13. 5. 1848 se rozešel stavovský zemský sněm. Zasedání nového, tzv. „selského“ zemského sněmu (zástupce totiž měli majitelé statků zapsaných v zemských deskách, měšťané, zástupci venkovských obcí (cca 40%) a universitní profesoři), bylo zahájeno již 31. 5. 1848. Dr. Alois Pražák byl opětovně zvolen za Uherské Hradiště. Ve sněmovně se stal význačným zástupcem moravských královských měst a jedním z hlavních řečníků. Svůj odstup vůči politice Čechů potvrdil tím, že se ani nezúčastnil slovanského sjezdu v Praze ve dnech 2. až 12. června 1848. Vedoucím asi šedesátičlenné moravské delegace byl MUDr. Jan Helcelet.

Naopak, v téže době, na druhém zasedání moravského zemského sněmu 5. června 1848 projednával tradičně velmi aktivně záležitosti týkající se roboty a desátků. Jako poslanec moravského zemského sněmu, díky svým schopnostem a kvalitám vyjednávače, sehrál Alois Pražák zcela zásadní roli při jednáních za kurii královských měst jako referent v komisi o zrušení roboty, což by mu samo o sobě mělo zaručit nesmazatelné místo v učebnicích dějepisu, neboť jeho zásluhou měla Morava jako první ze všech zemí rakouské říše vyřešenu otázku zrušení roboty. Teprve po něm vystoupil ve Vídni se svými návrhy Hans Kudlich. Dr. Alois Pražák vypracoval též návrh pro panovníka.

Nový moravský zemský sněm zasedal téměř 8 měsíců až do 24. 1. 1949.

Když na podzim r. 1848 císař přesídlil říšský sněm z Vídně do Kroměříže, stala se Morava místem důležitých dějů a moravští poslanci se často zabývali též nejnovějšími aktuálními problémy. Dr. Alois Pražák si získal na Moravě takové sympatie, že byl v právě probíhajících volbách do říšské rady bez agitace zvolen hned ve třech okresech (Uherské Hradiště, Vizovice a Prostějov). Přijal mandát za své rodné město. Z celkového počtu 38 poslanců z Moravy se pouze 8 pokládalo za Slovany, včetně Pražáka. (Karel Havlíček Borovský, který ve svých Národních novinách otiskl jména poslanců jednotlivých krajů a ke každému z nich uvedl stručnou charakteristiku, u poslance za Uherské Hradiště napsal: „JUDr. Alois Pražák, veřejný agent v Brně. Slovan, protivník všelikého sblížení se k Čechám, jinak bez barvy.“)

Teprve v Kroměříži se dr. Pražák otevřeně přihlásil k českému klubu vedenému Františkem Palackým a jeho zetěm Františkem Ladislavem Riegrem. Tam také navázal přátelské styky a také se sblížil s Karlem Havlíčkem Borovským. Tehdy se teprve začal podepisovat „Pražák“ místo dosavadního německého „Praschak“.

Dne 7. října císař Ferdinand odjel z revoluční Vídně s celým dvorem na Moravu do Olomouce, kde se rozhodl 2. prosince abdikovat a postoupit trůn osmnáctiletému synovci Františku Josefovi. Po abdikaci odjel Ferdinand i s císařovnou Marií Annou do Prahy. Z kroměřížského sněmu byla poslána do Olomouce deputace k novému císaři, aby mu vzdala hold. Císař přijal deputaci blahosklonně a vyjádřil se, že si je dobře vědom, že Slované zachránili říši rakouskou. (Karel Havlíček Borovský na toto vyjádření císaře reagoval ve svých Národních novinách poznámkou ke zprávě o přijetí deputace: „Přejeme si, aby Jeho Milost císařská tuto pravdu vždy dobře na paměti zachovat ráčil, zvláště až nastane den odplaty, aby nezůstali ti, kteří při práci první byli, posledními při hodech.“) Z Olomouce pak deputace odešla do Prahy k odstoupivšímu císaři Ferdinandovi. V deputaci byl také dr. Alois Pražák, který tak poprvé viděl Prahu a měl možnost se po několik dnů pobytu seznámit s pamětihodnostmi tohoto slavného a starobylého města.

Kroměřížský sněm byl císařským manifestem ze dne 4. 3. 1849 rozpuštěn s odůvodněním, že je sněm nezpůsobilý k řešení ústavní otázky. Císař sám vyhlásil oktrojovanou ústavu, jejíž znění, silně omezující veškerou svobodu národů v rakouské monarchii, nechtěli poslanci říšského sněmu schválit. Po rozpuštění kroměřížského sněmu dr. Alois Pražák připojil svůj podpis k oficiálnímu protestu a vrátil se do Brna ke své právnické praxi.

Naděje probuzené událostmi roku 1848 a necelé dva roku určitého uvolnění byly tím krutěji vystřídány nástupem absolutistické moci Alexandra Bacha. I když z počátku vystupoval tak, aby zachoval zdání pokrokovosti, postupně začal omezovat veškeré národnostní a politické projevy v rakouské říši. Byly zakázány jakékoliv neněmecké spolky, nesměly se vydávat žádné národní noviny. Ustrnul všechen slovanský veřejný život. Jako úřední řeč se všude šířila němčina, jen na venkově se mezi prostým lidem udržovala čeština. Ovšem inteligence nezapomněla přes všechny překážky a pronásledování na svůj národně buditelský úkol. Na Moravě byla známa jména např. prof. Šembery, prof. Hanuše, dr. Helceleta, Klácela nebo hanáckého poslance Františka Skopalíka. (V tu dobu (26. 5. 1851) už K. H. Borovský píše dr. Pražákovi: „Vysoce vážený pane, drahý příteli!“ a žádá jej, aby uschoval jeho knihy a zachránil je před konfiskací.) Dr. Alois Pražák se však nevzdal ani kontaktů s brněnskými Němci a navštěvoval Politický spolek brněnský, kde se scházela brněnská elita.

V roce 1859, kdy odpor proti Bachovu absolutismu vyvrcholil, kdy i ve Vídni usoudili, že krutý absolutismus by mohl Rakousko výrazně ochromit politicky i hospodářsky, byl Alexander Bach 26. srpna 1859 propuštěn z funkce ministerského předsedy.

Po pádu Bachova absolutismu nastalo politické a národnostní uvolnění. V březnu 1860 se po dlouhé odmlce sešel říšský sněm a říjnovým diplomem téhož roku vyhlásil císař návrat k ústavě a úpravě říše.

V roce 1861 dr. Alois Pražák založil Národní stranu na Moravě. Se skupinkou přátel, mezi nimiž figurovali např. Jan Helcelet, P. Ignác Wurm a František Antonín Mathon, vytvořil volební výbor, který vydal předvolební prohlášení. Jeho zveřejnění umožnil redaktor Jan Ohéral, který je otiskl v Moravských novinách, jediném česky píšícím politickém listu na Moravě.

V březnu 1861 se na Moravě zrodila moderní politická reprezentace, která nadále usilovala o co největší zastoupení v moravském zemském sněmu a o uznání jazykové i národní samosprávy Moravy. Ve volbách do moravského zemského sněmu se mezi kandidáty objevovala jména známá již z dřívější doby: Pražák, Helcelet, Skopalík, Šrom, Mezník.

Národní straně na Moravě nepřinesly volby do zemského sněmu (18. a 20. března) výrazný úspěch. Přesto byl v r. 1861 dr. Alois Pražák zvolen za okresy Boskovice, Kunštát a Blansko jako poslanec do moravského zemského sněmu. Dne 6. dubna pronesl v moravském sněmu svou první řeč v českém jazyce, když na žádost zemského hejtmana opakoval hlavní myšlenky německy. V moravském zemském sněmu zasedalo pouze 24 slovanských Moravanů, kteří 9. dubna podali po vzoru českých liberálů ústy svého mluvčího dr. Pražáka ohrazení. Ještě nepříznivější národnostní situace byla v brněnském zastupitelstvu, jehož byl v tu dobu dr. Pražák také členem, které bylo prakticky vesměs německé. Navíc byl starostou protislovansky zaměřený Němec dr. Karl Giskra. Přesto právě díky členství v zastupitelstvu se dr. Pražák zasloužil o stavbu nové zemské nemocnice u sv. Anny.

Při práci v moravském zemském výboru se blíže seznámil s dr. Františkem Šromem, advokátem v Uherském Hradišti a poslancem za toto město.

V roce 1861 byl též jednomyslně zvolen za Uherské Hradiště do říšského sněmu a jeho politickým působištěm se stala Vídeň. Do říšského sněmu vyslal moravský zemský sněm celkem 22 poslanců, z toho pouze 4 byli Moravané slovanští: Pražák, Helcelet, Bílý a Kostelka.

Po pádu absolutismu Alexandra Bacha začaly též vznikat různé čtenářské, pěvecké, divadelní a jiné spolky. Dr. Pražák se značnou měrou v listopadu 1861 zasloužil o založení Slovanského čtenářského spolku v Brně, který se brzy stal centrem českojazyčné inteligence v Brně. V březnu 1863 byl dr. Pražákem a několika jeho spolupracovníky založen časopis Moravská orlice.

Jako poslanec zemského sněmu a člen říšské rady byl dr. Alois Pražák iniciátorem řady důležitých politických kroků, které směřovaly k prosazení státoprávních nároků bývalé Koruny české a rovnoprávnosti mezi slovanskými Čechy a Moravany na straně jedné a Němci na straně druhé v rámci monarchie. Při debatách v moravském zemském sněmu o jazykové rovnoprávnosti dr. Pražák spolu s dalšími česky hovořícími moravskými poslanci bojovali za prosazení češtiny na vysoké technické škole v Brně. V říšském sněmu předložili spolu s dr. Janem Helceletem návrh, aby říšský zákoník byl vydáván nejen německy, ale ve všech jazycích národů v rakouské monarchii.

Ve Vídni tvořili slovanští Moravané a Češi pevnou skupinu. Roztržka nastala teprve v r. 1863, kdy 25. června Češi odešli pro německou nesnášenlivost a na protest proti nevyřešení státoprávních snah Čechů z říšské rady. Už počátkem roku 1863 přednesl František Ladislav Rieger zdůvodnění odmítnutí účasti Čechů na jednání říšské rady. Uherský sněm totiž neuznal novou únorovou ústavu a tudíž působnost říšské rady byla omezena pouze na oblast Předlitavska. V zákulisí podporoval tento český nátlak hrabě Jindřich Jaroslav Clam-Martinic, zastánce historických práv zemí bývalé Koruny české.

Pod vlivem dr. Pražáka však Moravané zatím v říšské radě zůstali. Na poradu k Palackému totiž nebyli všichni pozváni a MUDr. Jan Helcelet, mluvčí Moravanů v Praze, nepřivezl odtud jasné stanovisko. Počátek pasivní rezistence považoval dr. Pražák za osudný okamžik a iniciátorům pak kladl za vinu i pozdější rakousko-uherské vyrovnání.

Teprve o rok a půl později, v prosinci 1864, odešli pro německý útisk a svévoli (zamítnutí řádné dovolené) z říšské rady i slovanští Moravané a setrvali v pasivitě až do roku 1874.

Po roce 1865 nebyl pro odpor německého starosty Brna dr. Giskry dr. Pražák ani znovu zvolen do městského zastupitelstva. (Od té doby byli v zastupitelstvu Brna pouze samí Němci až do r. 1918.)

V červenci 1865 byl propuštěn ministerský předseda Anton von Schmerling a na jeho místo byl jmenován moravský šlechtic hrabě Richard Belcredi.

Mezitím byl ve volbách do moravského zemského sněmu v r. 1866 dr. Alois Pražák zvolen opět za okresy Boskovice, Kunštát a Blansko.

Únor 1867 přinesl rozčarování, když byl hrabě Richard Belcredi propuštěn z vlády a pánem situace se stal baron Friedrich Ferdinand von Beust. Maďaři prosadili vyrovnání a říše se rozdělila na dvě části. Rakousko-uherským vyrovnáním zůstaly nenaplněny státoprávní snahy Čechů.

Český zemský sněm r. 1867 v únoru odmítl obeslat říšskou radu a 13. dubna téhož roku slovanští poslanci na protest proti rakousko-uherskému vyrovnání opustili i český zemský sněm. Ten měl od té doby většinu německou. Po vydání dokumentů o rakousko-uherském vyrovnání v den zahájení nového českého zemského sněmu v Praze 22. srpna 1868 odevzdala tříčlenná deputace jménem 81 českých poslanců sněmovnímu prezidiu zvláštní státoprávní Deklaraci, která rozvedla zásady zahájení bojkotu z dubna 1867. Deklarace obsahovala vedle historicko-právního a politického úvodu 10 bodů, v nichž formulovala své státoprávní stanovisko a protestovala proti prosincové ústavě a proti usnesením říšské rady, byla zdůrazněna státoprávní tradice a svébytnost zemí Koruny české. Sněm Deklaraci nepřijal a vyzval české poslance k účasti na svém jednání. Ti však odmítli. Podobné prohlášení vydali téhož dne i moravští poslanci (spolu se šlechtou), prohlašujíce, že se nové říšské rady nikdy nezúčastní. Dne 28. srpna Češi zdůvodnili svou neúčast na sněmu. Deklaranti dokazovali, že země Koruny české souvisely s ostatními zeměmi rakouské monarchie vždy jen osobou panovníka a že změny v jejich právním postavení jsou možné jen na základě smlouvy mezi králem a národem. Čeští poslanci zaslali Deklaraci císaři a žádali rozšíření české otázky.

Slovanští Moravané začali bojkotovat zemský sněm 24. srpna 1868, kdy na zemském sněmu podali obdobné Osvědčení. Formuloval je samozřejmě dr. Alois Pražák. Jeho stylizace byla mírnější, neboť Osvědčení podepsali i olomoucký arcibiskup a brněnský biskup a též někteří konzervativní velkostatkáři. I dr. Alois Pražák však rozhodně odmítl dualismus jako „úmyslné zneuznání všech historických a státoprávních poměrů“, vyvíjejících se v rakouské monarchii od roku 1848. Neopomněl zdůraznit kontinuitu Markrabství moravského, které nechtěl nechat rozplynout ani v Předlitavsku, ani ve státoprávním svazku zemí Koruny české. Jinak moravský zemský sněm (rovněž i slezský, ovládaný německými liberály) deklaroval věrnost prosincové ústavě a vyjádřil se proti spojení s Čechami.

V Čechách i na Moravě se ozývaly hlasy protestu proti dualismu a obyvatelstvo projevovalo podporu deklaraci českých poslanců. Jedinou světlou velkou událostí té doby bylo položení základního kamene k Národnímu divadlu v Praze 16. května 1868. Do moravské delegace, vyslané na tyto oslavy, byl jmenován i dr. Alois Pražák jako mluvčí Moravanů. (Dostalo se mu velké pocty, kdy po největších mužích českého národa té doby Františku Palackém, Bedřichu Smetanovi a dr. Františku Ladislavu Riegrovi jako čtvrtý jménem Moravanů poklepal kladívkem na základní kámen. Za ním přistupovaly k základnímu kameni další významné osobnosti politického a kulturního života Čech i Moravy.)

Sedmdesátá léta byla vyplněna novými sliby ze strany císaře a vídeňské vlády a z toho plynoucími nadějemi Čechů o státoprávní úpravě, změně ústavy a též dalšími zklamáními z nesplněných slibů.

České snahy byly podporovány i některými rakouskými federalisty. Jedním z nich byl i hrabě Karl Siegmund von Hohenwart. Ještě v době, kdy byl místodržitelem v Linci, pověřil prof. Karla Habietinka zorganizováním tajné schůzky, na které by představitelé české politické reprezentace vytyčili základní (fundamentální) články představ o státoprávním postavení zemí bývalé Koruny české v rakousko-uherské říši. Prof. Karel Habietinek se úkolu zhostil velmi odpovědně. Tajná schůzka proběhla v domě poslance českého zemského sněmu JUDr. Jana Žáka v Pardubicích za účasti hraběte Jindřicha Clam-Martinice, dr. Františka Ladislava Riegra, dr. Jana Žáka, dr. Karla Habietinka, dr. Aloise Pražáka, z Vídně poslal hrabě Hohenwart ze svých lidí dr. Josefa Alexandra Helferta a dr. Antona Becka. Kvůli utajení přijížděli účastníci postupně, někteří dokonce v přestrojení. Konspirace byla tak důkladná, že se dodnes neví, kdy vlastně celodenní schůzka proběhla.

V srpnu roku 1870 se čeští politici vrátili do českého zemského sněmu a zahájili vyjednávání s rakouskou vládou. Jednaní vedli dr. Alois Pražák, dr. František Ladislav Rieger a hrabě Jindřich Jaroslav Clam-Martinic. Dne 26. 9. 1870 v císařském reskriptu František Josef I. slíbil prozkoumat české stížnosti a potvrdil nedílnost a nezcizitelnost Českého království. Současně vyzval české poslance k návratu do říšské rady. Jako ústupek projevil přání být korunován na českého krále. V tu dobu se střídali předsedové vlády jako na běžícím pásu. Dne 6. 10. 1870 došlo k vypsání přímých voleb do říšské rady na území Čech. V těchto volbách, konaných na začátku listopadu, bylo zvoleno 36 poslanců české státoprávní opozice, kteří odmítli dostavit se do vídeňského parlamentu. Neochota Čechů k zasednutí v říšské radě vedla k tomu, že dne 4. února 1871 byl odvolán kabinet hraběte Alfreda Potockého a nastoupila nová (tzv. masopustní) vláda v čele s Karlem Siegmundem von Hohenwarthem, v níž zasedl jako ministr spravedlnosti i Karel Habietinek. Úkolem vlády bylo česko-rakouské vyrovnání, tzv. Fundamentalní články. Toto několikaměsíční jednání vedli za vládu ministr Albert Eberhardt Friedrich Schäffle a za Čechy dr. František Ladislav Rieger, dr. Alois Pražák a hrabě Jindřich Jaroslav Clam-Martinic. Jednání probíhala střídavě v Praze a ve Vídni. V srpnu 1871 došlo k vypracování předběžné dohody o podstatě českého vyrovnání ve Fundamentálních článcích. Dne 12. září 1871 v císařském reskriptu, zveřejněném na jednání českého sněmu 14. září, panovník slavnostně zopakoval své rozhodnutí nechat se korunovat českým králem. Spolu s tímto prohlášením vyzval sněm k zahájení jednání o mírném a smířlivém uspořádání českého státoprávního uspořádání v souladu se státoprávními poměry celé říše. V srpnu roku 1871 byly tyto články přijaty českým zemským sněmem, včetně zákona na ochranu národností a rovnosti jazyků v oblasti školství a státní správy. Fundamentální články představovaly 18 bodů, jimiž byl v podstatě akceptován rakousko-uherský dualismus. Podstatou dokumentu nebyl trialismus říše, nýbrž realistický odhad možnosti určité národní rovnoprávnosti se zachováním specifik. Vyrovnání se mělo týkat v podstatě pouze Čech, neboť moravský zemský sněm se sice přihlásil k zásadám fundamentálek, avšak jeho slovanští poslanci setrvávali na požadavku samostatného Markrabství moravského. Rovněž slezský sněm, kde byla většina centralistických poslanců, protestoval proti požadovanému státoprávního spojení Slezska a Čech. Fundamentální články však nebyly přijaty pro odpor rakousko-uherské vlády, německého i maďarského obyvatelstva říše a ruského cara, kteří v nich viděli nebezpečí pro své postavení. Císař jim ustoupil a již připravený zákon neschválil. Hohenwartova vláda padla a byla jmenována vláda nová v čele s Carlosem Auerspergem.

Dalším neúspěchem české politiky byly tzv. chabrusové volby (z řec. chabrus - kšeft), kdy Češi ztratili svou pozici ve vládě. Po zklamání z nepřijetí fundamentálek se šířily hlasy, že politika pasivní rezistence nebyla k ničemu a nakonec přinesla jen krach. V Čechách to vyvolalo rozkol mezi Staročechy Palackým a Riegrem a Mladočechy.

Po zklamání z nepřijetí fundamentálek se šířily hlasy, že politika pasivní rezistence nebyla k ničemu a nakonec přinesla jen krach. V Čechách to vyvolalo rozkol mezi Staročechy Palackým a Riegrem a Mladočechy.

Léta 1874 a 1875 byla ve znamení akcí česky hovořících moravských poslanců za zřízení dostatečného počtu českojazyčných středních škol na Moravě a projednávaly se návrhy na stavbu nového zemského domu. I v těchto akcích se nejvíc uplatňovaly návrhy moravského zemského poslance Aloise Pražáka.

V letech 1874 až 1879 se tedy názory moravských a českých poslanců na členství v říšské radě rozcházely, neudržovaly se ani přátelské styky. V roce 1876, druhého dne po pohřbu Františka Palackého, navštívil dr. Pražák dr. Riegra a navrhoval smír Staročechů s Mladočechy. Doporučoval, aby čeští poslanci přerušili pasivitu ve Vídni, že je vhodná doba pro aktivní činnost v říšské radě. Připravuje se prý další jednání kolem vyrovnávání s Uhrami a bývalé země Koruny české by mohly být důležitým činitelem při tomto vyrovnávání. Hrabě Edward Taaffe naznačil Pražákovi, že pro Slovany se vytvářejí příznivé podmínky a i sám císař při soukromé audienci sdělil Pražákovi, že při nastávajících úpravách budou brány v úvahu i záležitosti Čechů. Dr. Rieger sice navázal jednání i s hrabětem Hohenwartem, protahoval však vstup do říšské rady a vyčkával, kdo bude příštím ministerským předsedou. (19. září 1877 píše dr. Rieger dr. Pražákovi: „…Že by naše vstoupení do říšské rady mohlo polepšit osud národa našeho, toho nedoufáme, - a tuším ani Vy nedoufáte více. Krom toho nelze nám se podrobiti bez vyjímky a po šestnáctiletém odporu, s tolikými ztrátami a boji spojeném, podrobiti se bez koncesse. Není-li této spravedlnosti pro nás Čechy v Rakousku k nalezení, pak nám na zachování Rakouska záležeti nemůže – a zařídíme chování své k němu dle okolností, řídíce se jedině prospěchem národa. Rád bych od Vás věděl, jak se hodlá sněmovna zachovati k nám! Zdali nás opět vyzvou nebo nás nechají stranou, což nám je ovšem na ten čas nejmilejší a nejpohodlnější. Nicméně neradi bychom, aby se vyrovnání s Uhry nějakým usnesením Reichstathu skutečně stalo – bez nás a proti nám. Zdá se nám zapotřebí proti tomu aspoň protest českého národa položiti.“)

Mezitím se JUDr. Alois Pražák v r. 1878 stal na šestileté funkční období členem moravského zemského výboru.

V březnu 1879 byl odvolán prozatímní Stremayrův kabinet. Z kandidátů hrabat Karla Sigmunda Hohenwarta, Jindřicha Jaroslava Clam-Martinice a Edwarda Taaffa nakonec císař za ministerského předsedu vybral právě šestačtyřicetiletého hraběte Edwarda Taaffa.

Když se dr. Pražák 12. srpna 1879 dověděl, že byl jmenován do nového Taaffova ministerstva, přestože nabídku nečekal (alespoň ne tak brzy), rád ji přijal, neboť se domníval, že jako ministr bude moci lépe prosazovat národní a kulturní zájmy svého národa. Složením slibu 16. srpna 1879 vystoupil Alois Pražák na nejvyšší příčky politiky, když se stal v Taafeho vládě ministrem bez portfeje (s platem 20000 zlatých ročně). Do jak složité situace se dostal, to si uvědomil až později.

Dr. Rieger okamžitě napsal dr. Pražákovi dopis, v němž mu ani nepoblahopřál, ale už jej pověřoval úkoly jako „našeho speciálního zastánce“. Dr. Pražák ještě v průběhu srpna a září jednal ve Vídni s představiteli českých politiků o jejich návratu do říšské rady. Dne 16. září byly dohodnuty zásady vstupu českých poslanců do říšské rady za účasti J. J. Clam-Martinice, J. Lobkovice, F. L. Riegra, J. Grégra a zástupců vlády. Češi se tedy konečně probudili z letargie a obeslali říšskou radu. Období pasivní rezistence české politiky, beztak bez valného výsledku, skončilo.

Krátce po nastoupení požádal Taaffe Pražáka, aby vypracoval návrh trůnní řeči. Dr. Pražák se v návrhu jasně vyslovil pro vytvoření autonomie a zdůraznění práv jednotlivých zemí v říši. Ministerská rada i císař přijali návrh téměř beze změny, avšak k žádnému rozhodnutí nedošlo. Centralistické snahy hraběte Taaffa převážily Pražákův návrh. Již v první fázi Pražákova působení na ministerstvu se k němu sám císař vyjádřil Taaffovi: „Der Ministr Pražák trifft stets den Nagel auf den Kopf.“ Dr. Pražák však přes trefování hřebíku na hlavičku důvodem ke spokojenosti příliš neoplýval. Neměl totiž resort. Celé jeho ministerstvo obnášelo penzionovaného dvorního radu Neubauera s peněžitou odměnou k platu 1000 zlatých ročně a jednoho denního písaře, který dostával plat z ministerského paušálu. Dr. Pražák bral i záskoky. V první půli roku 1880 dr. Pražák zastupoval na ministerstvu financí ne příliš schopného ministra Karla von Kriegsaua a ve druhé půli téhož roku nemocného ministra Juliana von Dunajewského. Za dobře odvedenou práci byl jmenován tajným radou (což komentoval 29. 7. 1880 dr. Rieger v dopise dr. Pražákovi: „Velectěný příteli! Právě se dovídám z novin, že J. Vel. Vám udělil titul tajného rady. Netoliko, že Vám toho upřímně přeji, ale těším se z toho také upřímně, že aspoň jednomu uvědomělému našinci zasvitla záře císařské milosti. Posud je to věc tak vzácná pro nás, Slovany…“).

Dne 14. ledna 1881 byl dr. Alois Pražák vlastnoručním dopisem císaře Františka Josefa I. jmenován správcem ministerstva spravedlnosti. Zároveň mu byl udělen císařem titul „Excellence“. Z titulu svých vládních funkcí se dr. Pražák významně podílel na přípravě tzv. Stremayerových jazykových nařízení, která měla být prvním krokem ke zrovnoprávnění češtiny s němčinou v Čechách a na Moravě. Nařízení stanovilo, že každý občan může hledat a dosáhnou právo jazykem českým i německým (a to i v tzv. uzavřeném území německém). Dr. Pražák měl lví podíl na jejich vydání a vymohl schválení ministerské rady i císaře. V roce 1882 vydal podobná nařízení pro Slezsko. Za zásluhy na práci o jazykovém nařízení byl dr. Pražákovi dne 29. června 1882 udělen Řád železné koruny 1. třídy. V tomto roce se konečně podařilo prosadit Pražákovu vytrvalou snahu o rozdělení pražské univerzity na dvě jazykové části. Nepodařilo se však prosadit, aby vláda odvolala ze školské rady dozorce českojazyčných škol, kteří neovládali český jazyk.

Dne 7. 9. 1882 byl dr. Pražák za své zásluhy císařem povýšen do šlechtického stavu, když získal titul barona a erb, a od té doby pak doživotně (do r. 1901) zasedal v panské sněmovně.

Ještě dříve byl dr. Pražák vyznamenán papežem Piem IX. udělením Rytířského kříže papežského řádu sv. Řehoře Velikého.

V roce 1886 se konečně po delší době podařilo dr. Pražákovi prosadit nařízení, které pak v září jako ministr spravedlnosti vydal pro vrchní zemský soud v Čechách, a to nařízení o odstranění nebo omezení úředních soudních překladů. Zavedlo se tedy částečné české úřadování u soudů. Podobné opatření bylo také zasláno zemskému soudu na Moravu.

Dr. Pražák také pomáhal slovinským vlastencům dr. Lavro Tomanovi, Vošujakovi a dalším, kteří se na něho s důvěrou obraceli v důležitých politických věcech při řešení otázek autonomie.

Správcem ministerstva spravedlnosti byl dr. Pražák až do 11. října 1888, kdy byl po více než sedmi letech z důvodu nutných politických změn zproštěn funkce. Na druhý den mu byl odměnou za práci na ministerstvu spravedlnosti císařem udělen Velkokříž Leopoldova řádu. Zůstal opět ministrem bez portfeje a snažil se svými přímluvami u Taaffa vymoci pro Čechy, co se jen dalo. Jednalo se zejména o tzv. punktační jednání roku 1890 o vyrovnání mezi Čechy a Němci na českém zemském sněmu a v říšské radě. Hrabě Taaffe byl v jednání s Čechy strohý, zvláště po vítězství Mladočechů nad Staročechy ve volbách do říšské rady v roce 1891. Dr. Pražák byl překvapen úředním, cizím tónem, kterým Taaffe jednal s ním i s dr. Riegrem. Vláda nepočítala v říšské radě ani se staročeskými ani s mladočeskými poslanci. Když punktační jednání nakonec zkrachovala, stejně jako politika Staročechů, dvaasedmdesátiletý Pražák odešel z vlády i z aktivní politiky. Jako zastánce českého historického státního práva byl totiž stále nepohodlnější kruhům kolem císaře a především pangermanisticky orientovaným Němcům (tzv. Všeněmcům). Koncem července 1892 na Taaffův návrh odstoupil údajně ze zdravotních důvodů a podal návrh o propuštění do penze. Dne 4. srpna 1892 dostal z Ischlu vlastnoručně psaný list od císaře, ve kterém jej na vlastní žádost zprostil funkce ministra a děkoval mu za jeho věrné služby. Za tři dny, 7. srpna, obdržel dr. Pražák penzijní výměr 8000 zlatých ročně a byl jmenován doživotním členem panské sněmovny.

I jako penzista zůstával dr. Pražák ve Vídni, pravidelně se účastnil zasedání panské sněmovny, bedlivě sledoval postup a vývoj událostí v Rakousku-Uhersku a prosazoval neúnavně myšlenku ústavních změn ve prospěch autonomního postavení bývalých zemí Koruny české v rakousko-uherské říši. Spolupracoval se svým synem Otakarem, říšským poslancem, ale nedařilo se mu přes odpor Němců prosadit některé jazykové zákony a nařízení.

Během 90. let začal být mohutně kritizován Mladočechy a postupně se stahoval do pozadí. Psal své Paměti a třídil korespondenci. Na Moravě však byla autorita barona dr. Aloise Pražáka trvalá a nezpochybnitelná. Založil totiž politickou stranu, ba dokonce politickou dynastii. Základnu Pražákem založené Národní strany na Moravě totiž tvořili jeho známí a mnohdy příbuzní. Kromě syna Otakara to byl jeho o 19 let mladší bratranec JUDr. Josef Fanderlík mladší, který se pro změnu oženil s dcerou dalšího moravského politika Jana Helceleta. Z Helceletovy rodiny se v politice angažoval i jeho syn Ctibor, který s Františkem Stratilem a Josefem Koudelou začínal jako advokátní koncipista v Pražákově brněnské kanceláři.

Asi v letech 1890 až 1895 byl dr. Pražák členem Čtenářsko-pěveckého spolku Rastislav v Blansku.

Dr. Alois Pražák byl až do posledních dnů svého života stále čilý a udržoval písemný styk s dr. Riegrem a dr. Mezníkem. Všichni si dr. Pražáka cenili jako výborného znalce lidí, s kterými se setkal a které vždy dobře odhadl.

Dne 25. 9. 1890 mu městské zastupitelstvo v Uherském Hradišti jako svému nejslavnějšímu rodákovi udělilo čestné občanství. Kromě rodného města je baron Pražák čestným občanem Brna, Blanska a Pardubic.

Zemřel ve Vídni ve věku téměř 81 let (údajně stářím), ale přál si být pochován skromně, beze všech poct, které by měl ve Vídni, do rodné země moravské. Pohřben byl v rodinné hrobce na hřbitově v Mařaticích, kde už odpočíval jeho nadějný syn Jaroslav, který náhle zemřel v 25 letech v r. 1881 (pozůstatky převezeny do Mařatic 1887), a taktéž jeho manželka Antonie, která zemřela 25. června 1885 ve Vídni ve věku 59 let.

Zásluhy na výstavbě

Dr. Alois Pražák má též svůj podíl na stavební činnosti Brna, které by bez něho mělo asi poněkud jinou tvář.

Dr. Alois Pražák stál za objednávkou výstavby nemocnice U svaté Anny, která byla zadána Theophilu Hansenovi, známému vídeňskému architektovi dánského původu, významnému zastánci ideálu řecké renesance. Roku 1865 byla vypsána veřejná soutěž a ještě 24. června téhož roku byl položen základní kámen. Stavba byla dokončena roku 1868. V listopadu téhož roku byla vysvěcena ústavní kaple sv. Anny. Novostavba zemské nemocnice u sv. Anny byla dobově charakterizována jako „památka starostlivosti zemského sněmu“. Alois Pražák podnikal jako zpravodaj cesty do Německa, Francie a Anglie, aby poznal tamější správy nemocnic. On sám vzpomíná na tuto dobu ve svých Pamětech: „Kdybych nebyl v životě nic jiného učinil pro lidstvo, než umožnil stavbu této nemocnice, pokládal bych si to za čin velmi záslužný.“

Dr. Alois Pražák se podílel i na budování Okružní třídy po zbourání městských hradeb, jejíž součástí je dnešní Husova, dříve Eliščina ulice. Alois Pražák se totiž rozhodl vyrovnat se pěkně po slovansku s německým prostředím tehdejšího Brna i po hmatatelné stránce. O významnou stavební parcelu na Okružní třídě se začalo konsorcium stavebníků českojazyčného kulturně společenského střediska Besedního domu zajímat už před rokem 1870. Nakonec bylo toto staveniště získáno na proněmecké a protislovansky laděné radnici lstí, když o stavební parcelu požádaly nastrčené osoby z německých vyšších kruhů. Dne 23. června 1870 předložili první stavební plány hrabě Egbert Belcredi a hrabě Bedřich Sylva Tarroucca. Po menších průtazích se začátkem dubna roku 1871 ustavila akciová společnost a členové jejího předsednictva dr. Alois Pražák a Jindřich Dvořák vzápětí znovu požádali o vydání stavebního povolení. Ještě v dubnu byla vyhlášena soutěž na provedení stavebních prací, kterou vyhrál stavitel Eduard Svoboda a v květnu stavbu zahájil. Dr. Alois Pražák pověřil projektováním tohoto střediska opět Theophila Hansena, který kromě Besedního domu projektoval i sousedící obytný palác, který se stal sídlem Pražákovy rodiny. Slavnostní otevření Besedního domu proběhlo 21. ledna 1873. V témže roce byla v zahradě přistavena kuželna. Navzdory protichůdným tendencím německé městské správy tedy vznikl v Brně jedinečný soubor budov ve stylu vídeňské neorenesance, který se stal střediskem vlasteneckého života.

Čestné tituly a vyznamenání

• titul „Excellence“ (1881)
• Řád železné koruny 1. třídy (1882)
• titul „baron“ (1882)
• Velkokříž Leopoldova řádu (1888)
• Rytířský kříž papežského řádu sv. Řehoře Velikého
• Čestné občanství Uherského Hradiště (1890), Brna, Blanska a Pardubic

Literatura

• HABARTOVÁ, Marie. Dr. Alois Pražák, moravský politik 19. století. 1967 Gottwaldov: Pedagogická fakulta University Palackého v Olomouci, konzultační středisko v Gottwaldově, 7 – 33, 39 s.
• VYKOUPIL, Libor. Vládcové Moravy – Alois Pražák. 2007 Brno: Moravské zemské muzeum, 165 - 174 s.

Jiné zdroje

• Přednáška Mgr. Ing. Miroslava Klimenta Pijáčka: Kdo byl JUDr. Alois Pražák, konané dne 3. 3. 2011 v přednáškovém centru Slováckého muzea v Uherském Hradišti