MORAVA

Lid bez znalosti své historie, původu a kultury je jako strom bez kořenů (Marcus Garvey, jamajský novinář a podnikatel 19. a 20. stol.)

Mýtus o zániku Velké Moravy ze dne na den

Mýtus o zániku Velké Moravy ze dne na den je mylný. Byl to postupný proces již od roku 895, kdy Čechové jako první utekli ze společného státu pod křídla Franků. V polovině července 895 přišla do Řezna ke králi Arnulfovi na obecné shromáždění všechna knížata Čechů v čele s předáky Spytihněvem a Vitislavem. Podle fuldského letopisce je Svatopluk násilím odloučil a vytrhl z moci Bavorů. Čechové byli Arnulfem důstojně přijati a rukou dáním se smířeni podřídili Arnulfově královské moci.

Když Pečeněhové napadli Maďary a vyhnali je z území mezi Dněstrem a dolním Dunajem, Maďaři i s jejich vládcem Arpádem utekli na západ a hledali nové území k osídlení v povodí řek Timeš, Tutis, Maruše, Kriš a Tisa. V roce 896 Maďaři napadli Bělehrad. V Panonii začalo docházet k vzájemným srážkám mezi Maďary a Bavory a Arnulf svěřil Panonii s městem Mosaburkem svému vévodovi Braslavovi vládnoucímu ve Slavonii. Blatensko tedy po Svatoplukově smrti ovládl Arnulf.

Vánoce roku 896 trávil Arnulf v Öttingu u řeky Drávy. Tam jej navštívili poslové Moravanů a pod podmínkou zachování míru zhurta požadovali, aby nepřijímal vyhnance Moravanů.

V roce 897 Arnulf ve dvoře Salz vyslechl posly Srbů, kteří po odpadnutí Čechů od Moravy byli vlastně přinuceni přiklonit se k Arnulfovi též. V červnu Arnulf přijal na milost Svatopluka II. a jeho velmože, což vysvětluje zprávu z předchozího roku o vyhnancích. Když pobýval Arnulf v Řezně, přišli k němu vévodové národa Čechů, nabídli mu královské dary a žádali o pomoc jeho i jeho věrné proti nepřátelům Moravanům, od nichž podle fuldského letopisce byli často, jak se sami přesvědčili, velmi tvrdě utlačováni. Arnulf Čechům vyjádřil slova útěchy a poctil je darem. Po celý podzim se pak zdržoval v pohraničních oblastech na sever od Dunaje a řeky Řeznice, aby byl se svým vojskem připraven v případě potřeby pomoci Čechům.

V roce 898 vznikl velmi těžký rozkol a svár na život a na smrt mezi bratry národa Moravanů, totiž Mojmírem II. a Svatoplukem II. a jejich lidmi. Jako původce těchto rozepří byl usvědčen markrabě Aribo, který jednal z popudu svého syna Isanrika. Z toho důvodu byl Aribo dočasně zbaven úřadu, avšak brzy jej obdržel zpět. Arnulf, když se to dověděl, poslal svá markrabata Luitbolda a Aribona a své bavorské velmože na pomoc Svatoplukovi II., který se obrátil k Arnulfovi o pomoc.

V roce 899 ještě před nástupem jara vůdcové Bavorů vtrhli se silným vojskem na Moravu, co mohli, pustošili a Svatopluka II. a jeho lidi vysvobodili z města, kde byli uvězněni, a z milosrdenství je odvedli s sebou. Samotné město sežehli. Mezitím Isanrik uplatňoval vůči Arnulfovi svou samovládu. Král Arnulf to nesl s nelibostí a protože již byl nemocen, nařídil napadnout z lodí město Mautern, kde Isanrik přebýval. Isanrik se postavil na odpor a došlo k obléhání. Odpor byl přemáhán a Isanrik donucen přesilou se vzdal. Cestou do Řezna byl Isanrik hlídán stráží, přesto utekl a uchýlil se k Moravanům a jejich králi Mojmírovi II. a s jejich pomocí získal zpět celou část království. Pod ochranou Moravanů byla potom Východní marka až do roku 901.

Zřejmě ještě v roce 899 přišli na Moravu arcibiskup Jan a biskupové Benedikt a Daniel, proti čemuž v polovině července roku 900 protestovali v Reichsbachu bavorští biskupové peticí papeži Janu IX., neboť nechtěli vzít na vědomí nezávislost a samostatnost moravského arcibiskupství a činili si na ně nárok. V podobném duchu si papeži Janu IX. stěžoval i mohučský arcibiskup Hathon.

Podle Fuldských letopisů v roce 900 Bavoři vtrhli do Království Moravanů přes Čechy, které si přibrali s sebou, a po tři týdny pustošili požáry vše, co mohli. Posléze se vrátili domů. Mezitím však Maďaři zpustošili celou Itálii a vrátili se touž cestou a zpustošili největší část Panonie. Poslali potom lstivě své posly k Bavorům žádajíce o mír, aby prozkoumali území. Znenadání však vpadli za řeku Enži s mocnou silou a napadli s největším vojskem Bavorské království a zpustošili vše ohněm a pobili mečem v okruhu 50 mil. Ostatní Bavoři spěchali na pomoc, avšak Maďaři se to včas dověděli a vrátili se ke svým do Panonie. Mezitím však nějaká část jejich vojska vtrhla do Bavor ze severní strany Dunaje a pustošila krajinu. Jakmile se to dověděl Luitbold, vzal s sebou další Bavory a v doprovodu samého pasovského biskupa Richaria se přepravil přes Dunaj, aby Maďary pronásledoval. Při střetu s nimi zvítězil. Na straně Maďarů padlo nebo se utopilo 1200 bojovníků. Z Bavorů údajně padl jediný pronásledovatel na počátku střetu. Podle Letopisů Bavorů tažení uskutečnili Maďaři spojení s Moravany, kteří táhli ze severní strany Dunaje, zatímco Maďaři sami bojovali na jih od Dunaje a počali pustošit až na západ od řeky Enže, poněvadž území na východ od Enže byla Isanrikova marka pod patronací Mojmíra II. Za tohoto moravsko-maďarského nájezdu (podle petice bavorského episkopátu Moravané ostříhali po maďarském vzoru hlavy svých vojínů a poslali je spolu s Maďary proti Bavorům) Maďaři respektovali území Isanrikovy marky pod Mojmírovou ochranou. Útok byl odvetou za bavorský vpád na Moravu počátkem roku a svědčí o dočasném moravsko-maďarském spojenectví.

V roce 901 se v Řezně konal obecný sněm, na který mezi jinými přišli i poslové Moravanů, kteří požadovali mír. Ten byl ihned schválen a stvrzen přísahou, jak požadovali Moravané. Z téhož důvodu byl na Moravu poslán pasovský biskup Richar a hrabě Oldřich, aby v tomtéž znění zavázali přísahou Mojmíra II. a všechny velmože.

Mezitím však Maďaři vpadli do jižních částí Království Moravanů a pustošili Korutansko.

K dalšímu roku 902 psaly mnohé letopisy rovněž o vpádu Maďarů do Korutanska a byli pobiti Moravany v bitvě svedené v sobotu 11. dubna. Téhož roku se s králem Ludvíkem IV., synem Arnulfa a jeho ženy Ody, usmířili Mojmír II. i Isanrik, hrabě norický (Východní marky), který se k němu uchýlil. Uzavření moravsko-bavorského míru bylo buď důsledkem nově vzniklého nepřátelství Maďarů proti Moravanům nebo právě uzavřený mír toto nepřátelství vyvolal.

V roce 903 došlo i k bojům mezi Bavory a Maďary. Válka se měla odehrávat na Moravě, zřejmě se jednalo o její jižní část, tedy Korutansko. Bavoři měli být poraženi.

V roce 904 Maďaři byli Bavory lstivě pozváni na hostinu. Vévoda Kusal a jeho družina byli pobiti.

V roce 906 byli Maďaři poraženi Moravany. Maďaři však 22. června zpustošili končiny Saska a mnoho lidí pobili. Maďary si na pomoc proti Jindřichovi I. Ptáčníkovi měli pozvat Daleminci čili Glomači, což byly lužickosrbské kmeny, jejichž území bylo jižně od středního toku řeky Labe.

V roce 907 byla svedena bitva mezi Maďary a Bavory. Neúčast Moravanů však vůbec neznamená, že se stát zhroutil. Obzvláště když Widukindovy saské dějiny píší, že roku 908 vojsko Uhrů vedené Slovany způsobilo v Sasku mnoho strázně. Znamená to spíše možné opětovné spojenectví Moravanů, případně pobaltských Slovanů a Maďarů. Moravu a její čtyři biskupy pak zmiňuje k roku 908 i pozdější List pasovského biskupa Pilgrima papeži Benediktovi VI. Volný průchod Maďarů Moravou rovněž nevylučuje spojenectví Maďarů a Moravanů.

Podle Jádra katalogu předních biskupů Moravy byl na moravském biskupském stolci biskup Slivestr mezi lety 925 až 944. V době maďarského nájezdu do Španělska roku 942 byl u Leridy zajat maďarský bojovník, který vypovídal, že na sever od sídel Maďarů leží město či země Morava.

Literatura

• Lubomír Emil Havlík, Kronika o Velké Moravě, Brno: Jota, 1993