Proto to též není náhoda, že právě moravská národní barva, jest za barvu všeslovanskou vyvolena (Moravské noviny 12. prosince 1848)

Moravské zemské barvy

Výraz „zemské barvy“ je třeba chápat poněkud šířeji, jako překlad slova „Landesfarben“, tedy ve významu tehdejší terminologie. Zahrnovaly např. barvy na uniformách, hraničních patnících, ale také ve smyslu vexilologickém i jako praporů (vlajek) – tedy výraz tehdejšího zemského patriotismu, užívaných korunními úřady a zeměmi. Barvy lze tedy v tomto případě použít různým způsobem, tedy nejen ve formě vlajky.

Moravské zemské barvy jsou barvy, které jsou spojeny se symboly Moravy. Moravskými zemskými barvami tedy můžeme rozumět barvy, které jsou s těmito symboly spojeny jakkoliv různorodým způsobem, moravské zemské barvy je tedy nutno brát komplexně, nelze je ztotožňovat pouze s jedním vybraným moravským symbolem.

Zemskými barvami je tedy možné rozumět např. barvy na zemském znaku, barvy na zemském praporu, barvy na výložkách či epoletách uniforem, ať už prýmky nebo výšivky, v zemských barvách byly např. vyvedeny celé uniformy. Někdy se nepřesně jako zemské barvy vyhlašovaly barvy dílčí, tedy pouze barvy na figuře, která je součástí zemského znaku.

Často se zemskými barvami rozuměla jakákoliv výzdoba obsahující barvy spojené se zemskými symboly: kokardy, girlandy, stuhy, fábory, tzv. fangle, květiny a svého času několikeré jednobarevné praporky střídající se s jinými jednobarevnými v kombinaci zemských barev pod střechami domů (např. střídající se červené a bílé), ale také např. barevně natřené vlajkové stožáry. Zemské barvy byly používány zemskými orgány rovněž na hraničních sloupech, mýtných závorách a jiných objektech jako symbol svrchovanosti.

Důkazy moravské symboliky z doby Velkomoravské říše se nezachovaly. O její barevnosti se lze domnívat pouze na základě nepřímých indicií. Někteří badatelé se domnívali, že barvy z doby velkomoravské byly červená a bílá, což lze odvozovat z nepřímých skutečností. Jednou je interpreatce maleb ze znojemské rotundy podle dr. Jaroslava Zástěry, podle něhož červenobílé štíty měly patřit nikoliv českým, ale moravským panovníkům, poněkud hmatatelnější se jeví hypotéza, že většina okolních historických zemí dříve sousedících s Velkomoravskou říší, které jsou dnes zpravidla samostatné státy, má přes různost příběhů o původu vždy dvě barvy totožné, totiž červenou a bílou (Rakousko, Čechy, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Slovinsko, Srbsko, případně vdálenější Bulharsko hlásící se k odkazu Velké Moravy). Není vyloučeno, že je tím u některých států prezentována jistá kontinuita nástupnických práv ke „starobylé koruně“ Velkomoravské říše a jejím možným bílo-červeným symbolům. Menší část z nich odvozuje v různé míře svůj domnělý protektorát či nástupnictví (územní, politické či kulturní) dodnes od tzv. "translatio regni", tedy přenesení královského důstojenství (koruny Moravského království). O takovém přenesení koruny z Moravy do Čech se např. zmiňuje Přibík Pulkava z Radenína k roku 1086. Formulace středověké teorie o přenesení království z Moravy do Čech měla oslabit vazbu na Imperium a zdůvodnit původ královské hodnosti knížat českých a vyjádřit, že toto důstojenství bylo Čechům poskytnuto za souhlasu římského císaře Jindřicha IV., protože mělo původ na Moravě.

Nejstarší podrobnější zmínka o moravských praporech v zemských barvách pochází zřejmě z roku 1611, kdy měly při příjezdu krále Matyáše do Prahy oddíly moravské jízdy vedle praporů s moravskými znaky též obdélné modrobílé prapory. (Zdroj: Sněmy české XV/1, 1611, s. 626, 631, č. 5O6, 509). Z této doby pocházejí také kokardy v zemských barvách modré a bílé, které nosili moravští stavové při slavnostních příležitostech.

Pražský profesor heraldiky první poloviny 19. stol. Johann Helbling von Hirzenfeld zmínil, že zemské barvy byly chápány jako barvy malých výzdobných praporků (např. v Čechách praporky bílé a červené, "weil der weiße Löwe sich in roten Felde befindet"), kokard a stuh. Zmiňoval též tzv. slovanské barvy a upozorňoval též, že slovanské barvy červenou, modrou a bílou měly též Kraňsko a Morava.

Germánští Moravané naopak prosazovali barvy žlutou, červenou a modrou. Jedním z nejstarších dokladů o užívaných zemských barvách v obecném smyslu v Moravském zemském archívu je pravděpodobně dvorský dekret z 31. července 1807. Tímto dekretem císař, aby podal obzvláštní důkaz své největší milosti, údajně povolil členům stavovského shromáždění za věrnost, kterou prokázali moravští stavové v době nepřátelského vpádu (konkrétně se jednalo o Napoleonův vpád r. 1805) nošení zvláštní uniformy „podle zemských barev“. Uniforma měla být červená, límec a výložky modré „jako chrpa“. Celý oblek měl být vyšit zlatem a opatřen zlatými epoletami („mit goldenen Epaulettes“) a zlatým krumplováním. Takovéhoto stejnokroje užívali moravští stavové do roku 1848. (Zdroj: Havelka, J.: Erb a zemské barvy markrabství moravského. In: Komenský 8, 1880, s. 452.). Skutečnost však byla poněkud jiná. Dopisem česko-rakouské kanceláře zemskému hejtmanovi z 31. července 1807, v němž byl avizován císařův úmysl a zemský hejtman byl žádán o návrh uniformy, bylo moravským stavům, (tedy nikoliv Moravě jako zemi) za jejich věrnost v době Napoleonova vpádu povoleno nošení uniforem „podle zemských barev“, jež však nebyly v reskriptu definovány. Dvorní dekret rakouského císaře Františka I. z 23. prosince 1807, který popisuje výsledný vzhled uniformy, udává červený kabát, bílou vestu, modré výložky, zlaté vyšívání a zlaté nárameníky, na nichž je vyšita orlice v červeno-stříbrném šachování. Rovněž závěsník šavle, tradičně v heraldických barvách, je bílý a červený. (Popis stavovské uniformy a šachování moravské orlice v dvorním dekretu Františka I. z 23. prosince 1807: "Diese Uniform soll, wie es die mitfolgende Abbildung zeiget, roth der Kragen und Aufschläge Kornblau, die Weste und Beinkleider aber weiβ, und nicht nur der Kragen und die Aufschläge, sondern auch die Uniform selbst mit einer einfachen Goldstikerey, dann mit goldenen Epaulets versehen, auf den Epaulets der mährische Adler nach seinen Farben das ist roth und weiβ erhaben gestickt, ferner der Hut mit keinen Quasten, sondern nur mit Federn, und einer einfachen goldenen Schlinge gezieret, endlich der Griff des Degens von Silber, und das Port d´Epee Silber und roth seyn.") Ve 30. letech 19. století ale moravské úřady vědomě změnily text i výklad tohoto dekretu tak, že orlice má být červeno-zlatě šachována a že takováto orlice by měla být i v zemském znaku. V této době již začínala dvojkolejnost v používání moravských zemských barev v souvislosti s privilegiem z roku 1462, které však nebylo v tu dobu i mnoho let později moravskými stavy akceptováno (neboť používání privilegia je dobrovolné) a začalo se připomínat až po delší době, zejména moravskými Němci, k nimž se občas přidávali i jiní zastánci privilegia.

Zmínek o zemských barvách v souvislosti s moravským zemským znakem nebo moravským praporem je celá řada. Údaje mohl čtenář najít např. v malé encyklopedii nauk, díl VI. – zeměpis z roku 1846, kde jsou uvedeny tradiční barvy bílá, červená a modrá.

V roce 1848 došlo k oživení diskusí ohledně užívání zlaté (žluté) barvy namísto stříbrné (bílé), a to především z iniciativy moravských zemských (samosprávných) úřadů, kde převažovaly německy mluvící elity. Zřejmě v reakci na dopis Václava Kozánka, bratra Jana Kozánka z 27. dubna 1848 v záležitosti sporu o prapor národní gardy probíhajícím na jaře roku 1848 v Přerově, adresovaný Janu Ohéralovi, odpovědnému redaktoru Týdenníku, odpověděl Alois Vojtěch Šembera, profesor české řeči a literatury v článku Politické zemské barwy Morawské v týdeníku Listy ponaučné a zábavné, č. 18, Brno 4. května 1848, str. 139.: „Došly nás dotazy, jaké jsou vlastně politické barwy Morawské, zdali bílá (stříbrná) a čerwená, neb žlutá (zlatá) a červená, jelikož mínění o tom jest rozdwojené…“ V dalším textu Šembera popisuje, kterak stavové připomínali privilegium habsburského císaře Friedricha III. za pomoc moravského kontingentu ve vojsku českého krále Jiřího z Poděbrad, kde důvod privilegia popisuje následovně: „Dne 7. pros. t. r. proměnil však císař Friedrich za službu, od Morawanů s králem Jiřím we wálce s Wídňany mu prokázanou, barwu stříbrnou w erbu we zlatou, kteréž barwy pak stawowé až do r. 1791 nepřetržitě užíwali.“ Tato věta usvědčuje Šemberu z omylu, neboť po udělení privilegia se nadále používala orlice s šachováním červeno-stříbrným. Ta byla s převahou i po prvním upozornění na privilegium používána až do 18. století. Dokonce i na kresbě triumfálního pochodu Maxmiliána I. Habsburského, syna Fridricha III. a Eleonory Portugalské, je vyobrazen prapor s moravským znakem s tradičním červeno-bílým šachováním. Na závěr tohoto článku však Šembera píše: „Jest tedy barwa politická markrabstwí Morawského zlato-čerweno-modrá, a tou se označiti přísluší obywatelům země této, buďtež Slowané anebo Němci.“ Umírnění členové přerovské národní gardy se dali Šemberovým výkladem přesvědčit k pořízení praporů a kokard v Šemberou doporučených zemských barvách. Proněmecká vrstva v Přerově, podporovaná též úředníky Přerovského kraje v čele s hejtmanem, však přerovské gardě v souvislosti s agitací při volební kampani do Frankfurtského parlamentu vnutila prapor a kokardy ve velkoněmeckých barvách: černé, žluté a červené.

V témže roce se otázka zemských barev Moravy dostala na jednání tzv. „selského“ zemského sněmu, který byl zvolen podle nového volebního řádu, jenž zaručil značnou účast zástupců venkovských měst a okrsků. Byl zahájen 31. května v Brně a zasedal téměř 8 měsíců až do 24. ledna 1849. Přestože byl Šemberův názor začátkem června 1848 v Týdenníku kritizován po ideologické stránce s jednoznačným závěrem: "Protož byly a mají zůstati: bílá, červená a modrá barvy naše", tehdejší poslanci se Šemberovým názorem nechali inspirovat a usnesli se (právně nezávazně) 14. srpna při rokování o nové ústavě zemské na barvách orlice dle znovuobjeveného privilegia. (Z pozice českého nacionalisty označil Karel Havlíček Borovský zemský sněm z těchto dnů za "privátní schůzku několika prelátů, odrodilé šlechty a německých měst".) Pozměněný text byl schválen 15. září 1848. Konečný návrh nového moravského zemského zřízení byl přijat 20. září. Současně bylo rozhodnuto, že jeho text v němčině a češtině bude v tištěné formě odeslán ministerstvu, aby byl předložen k potvrzení říšskému sněmu a císaři. Návrh s doprovodnou nótou, kterou podepsal předseda sněmu Johann Koppel, byl 30. září odeslán do Vídně presidiu rakouského říšského sněmu. Říšský sněm se však tímto návrhem nezabýval a návrh se nedostal ani k císaři. Návrh zemského sněmu tedy nebyl realizován, zůstal pouze v podobě nepřijatého legislativního návrhu.

Proč na rozdíl od Šembery, který inspiroval sněm svým novinovým článkem, nezmínil modrou barvu štítu, není známo. Snad proto, jak ostatně vyplývá z dokumentu zvaného Morawský sněmovní list (§ 5), že se nejednalo o podobě vlajky, ale o znaku, respektive jeho části, a to pouze o barvy orlice, samozřejmě, že na modrém štítu, který byl mimo diskusi. Sněm prostě na barvu štítu opomněl a tato chyba se pak přenášela na pozdější dobu. Moravští Slované však Šemberova slova nevyslyšeli a ohradili se proti barvám přijatým zemským sněmem. V novinách Slovanská lípa v č. 8 z r. 1848 o tom informuje článek na str. 32: "Většina dědin má barvy moravské, t. j. bílé-modro-červené, co staromoravské barvy. Národ neuznává (- a sice právem -) sněmem brněnským vytvořené barvy červeno-žluté, které brněnské a Holomoučtí gardy přijaly..." Pokud moravský sněm ustanovil za zemské barvy žlutou a červenou: "přenáhlil se a chybil". Přijetí barev žluté a červené schválených moravským zemským sněmem jako zemských probíhalo váhavě a rozpačitě a zeměpisně-politická literatura je zaznamenala teprve postupně. V práci Pantaleona Neumanna Zeměpis Moravy a Slezska s připojeným zeměpisem Čech vydané v Brně v roce 1851 se vedle popisu moravského znaku, který byl takto v jiném Neumannově díle popsán v roce 1846, tentokrát uvádí výslovně i moravské barvy, že "znak moravský je jednohlavý, bíle a červeně kostkovaný orel s roztaženýma křídlama v poli modrém; barvy tedy moravské jsou modrá, bílá a červená".

Rovněž nový prostonárodní popis Čech, Moravy a Slezska podle posledního politického a soudního dělení s přídavkem o uherském Slovensku (Praha 1854, str. 193) uvedl, že "znakem je bíle a červeně kostkovaná vpravo hledící orlice v modrém poli, pročež zemské barvy jsou: modrá, bílá a červená". Z těchto zpráv je možno vysledovat, že další snaha o příklon směrem k barvám podle privilegia neuspěla. Přispěl k tomu i fakt, že usnesení zemského sněmu z roku 1848 nevešlo v platnost, neboť císař je nepodepsal. Navíc tzv. „moravská ústava“ byla zrušena hned v následujícím roce. Právě na zmíněném tzv. selském sněmu v roce 1848 se rozběhly diskuse o podobě moravského zemského znaku. Vzhledem k tomu, že modrá barva štítu byla mimo diskusi, omezily se diskuse na to, jestli barvy heraldické figury, tedy moravské orlice, mají být červená a stříbrná nebo červená a zlatá. Vyplývá to např. ze sněmovního listu z 14. 9. 1848, číslo výtisku 27, § 5 na str. 213.

Používání zemských barev podle privilegia se začalo postupně objevovat vedle tradičních zemských barev v průběhu poměrně často zejména u úřadú poplatných vídeňské vládě a německy mluvících obyvatel, za celou tuto dlouhou dobu se však trvale nevžilo. (Obdobnou vlnu připomínání tohoto z heraldického hlediska problematického privilegia můžeme zaznamenat i v poslední době v souvislosti s aktivitou moravských iniciativ). Ohledně moravských zemských barev vykrystalizoval značný nepřehled, bylo možno zaznamenat hned několik variant považovaných za moravské barvy, ať už dvojbarevných nebo trojbarevných.

Další zmínka o moravských zemských barvách v souvislosti s moravským praporem je zaznamenána v Dačických listech z roku 1896. V rozsáhlém článku je dosti podrobně popisována velká slavnost, která se uskutečnila 25. července toho roku: "Hned z rána, dříve ještě než hudba procházející městem probouzela z klidného spánku obyvatelstvo, viděti bylo mnohé, kteří procházeli městem a sledovali, kdy z kterého domu vyvěšen bude prapor, kde zavěšena bude jaká výzdoba aneb případné heslo. A bylo vskutku do 6. hodiny ranní celé město oděno v háv slavnostní. Skoro z každého domu vlál prapor, na více domech i po dvou, buď v barvách českých, neb v barvách zemských, které dnes pro Moravu stanoveny jsou na trikoloru žluto-červeno-modrou, jelikož původní barvy země bílo-červeno-modrá, úřady vykládány za nepřípustné a zakazovány proto, že prý značí barvy všeslovanské." Tato zpráva je zajímavá tím, že zachycuje období, kdy prapor a s ním i moravské zemské barvy bílá, červená a modrá na popud císařského dvora má přecházet na používání praporu v zemských barvách žluté, červené a modré. Nakolik se tím řídilo moravské obyvatelstvo, lze usuzovat z Politického kalendáře občanského a adresáře zemí koruny České rovněž z roku 1896, kde v oddílu Morava vyšel článek nazvaný Znak zemský. Na str. 383 bylo psáno: "Barvy zemské jsou dle toho (Šembery a poslanců v r. 1848) zlatá a červená. V praksi užívá se však trikolóry zlaté, červené a modré s připojením barvy pole k barvám obrazu znakového. Vpravdě je však moravská trikolóra: bílá-červená-modrá - podobající se národní trikolóře slovanské: modro-bílo-červené." V tomtéž kalendáři o čtyři roky později v roce 1900 bylo možno číst: "V praksi užívá se však trikolóry: bíle-červeně-modré, totiž znakové barvy (červeno-bílá orlice) připojením pole (modré)." Celkově je možné registrovat v 78 kalendářích od roku 1844 do roku 1919 různé údaje od zemských barev žluté a červené, ojediněle bílé a červené (dvě zemské barvy zmiňovalo celkem 31 kalendářů), až po nejčastěji uváděné barvy zemské bílé, červené a modré a žluté, červené a modré (tři zemské barvy zmiňovalo celkem 52 kalendářů).

Kritikou užívání změněných barev dle privilegia nešetřily ani noviny. Autor fejetonu "Které jsou zemské barvy moravské?" v čísle 156 Moravské orlice z 13. července 1899 na str. 1 připomíná červeno-bílou orlici na obnoveném zřízení zemském z r. 1628 a pozastavuje se nad Šemberovým podnětem "bůh ví, z jakých příčin" směrem k zemskému sněmu r. 1848. Autor fejetonu odkazuje na knihu Vincence Brandla z roku 1892 Kniha pro každého Moravana a na jejím základě vyvozuje, že "zemské barvy moravské jsou červená a bílá. Zopakujeme důvody: 1. Od prvopočátku po všecka staletí byly barvy červená a bílá, jakožto barvy zemské. 2. Císař německý Bedřich III nebyl oprávněn udíleti Moravě zemských barev, králem celé české koruny byl tenkráte Jiří z Poděbrad; také "privilej" císaře německého zůstal úplně nepovšimnut a nikdy se barvy červenožlutá do roku 1848 neobjevily. 3. Nová ústava zemská, na níž se sněm roku 1848 usnesl a do níž pojal též článek o barvách červenožluté, nevešla nikdy v život. 4. Ministerstvo císařského domu a zahraničních záležitostí změny nepovolilo a v císařské pečeti zůstává do dnes barva červenobílá". Fejeton dále pokračuje v kritice, že pokud "ministerstvo vyučování" vydává školní pomůcky, v nichž se udává, že moravskými barvami jsou červená a žlutá, buď se tím vědomě dopouští nesprávnosti, anebo neví, jaké barvy jsou v císařském znaku." Fejeton uzavírá: "Užívá-li odrodilá šlechta a vysoký klerus barev červené a žluté, toho dbáti nám nesluší, tam si pro vzor a poučení nechoďme."

Že modrá jako nezpochybnitelná zemská barva byla mimo diskusi a nebyla tudíž ve sporech o barvy figury zmiňována, je možné vysledovat jak ze zmíněného fejetonu, tak i ze zprávy z roku 1915. Když byl ředitel zemského archívu Bertold Bretholz požádán o doporučení zemských barev v souvislosti s „ozdobováním budov veřejných škol obecných“, konstatoval, že „za autenthické barvy moravské platí červená a žlutá (zlatá), jež také moravským zemským výborem a moravským guberniem (místodržitelstvím) po celé 19. století za pravé byly uznávány. Jestliže se před tím vedle nich užívalo také barvy červené a bílé, stalo se to asi jenom z neznalosti privileje z roku 1462.“ (Zdroj MZA B 313, kart. 16, č. 42/1915) Vzhledem k tomu, že prapory v podobě pouze bílo-červené se zpravidla nepoužívaly jako moravské, nýbrž jako české, je zřejmé, že moravské barvy červená a bílá a červená a žlutá (zlatá), zmíněné Bretholzem, se netýkaly praporu, ale figury znaku.

Až do roku 1915 tedy byly moravskými zemskými barvami bílá, červená a modrá, od roku 1915 žlutá, červená a modrá. Tyto barvy platily oficiálně do roku 1920, užívány však byly jen do roku 1918, kdy začala mladá republika užívat tzv. legionářský znak.

Závěr

Vycházíme-li ze současného i prvorepublikového státního znaku, je znakem země Moravy modrý štít s červeno-stříbrně šachovanou orlicí se zlatou zbrojí. Zemské barvy Moravy jsou proto bílá, červená a modrá. Odvolávat se na středověké privilegium při snaze měnit tradiční zemské barvy nemá žádné opodstatnění, neboť v případě privilegia se jedná pouze o možnost měnit barvy, nikoliv o svobodně přijatý závazek a už vůbec je nelze nadřazovat legislativě suverénního státu.

Literatura

  • Štarha Ivan, Moravské barvy a moravská zemská vlajka (Pocta Janu Janákovi, předsedovi Matice moravské, profesoru Masarykovy univerzity), Brno 2002
  • Havlík Lubomír doc. PhDr. DrSc., Symboly moravské identity, Moravskoslezská orlice č. 14/90 (redakční uzávěrka 30. 11. 1990), str.12
  • Mucha Ludvík doc. RNDr. CSc., Valášek Stanislav, Vlajky a znaky zemí světa, Praha 1974
  • Morawský sněmownj list č. 27 z 14. září 1848, str. 213, §5
  • Hlinomaz Milan, PhDr., Ph.D., Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526 - 1918